Francouzsko-český večer PSJG

Ve čtvrtek 6. února 2020 se v Knihovně města Hradce Králové konal další z oblíbených Francouzsko-českých večerů PSJG, které naše škola pořádá ve spolupráci s KMHK.

Hlavní část programu připravila s Hudebním klubem PSJG (Markéta Mourková, Veronika Vítková, Jiří Podroužek, Tomáš Žitný, David Jandl) a studenty tercie (Magdalena Říhová, Nina Vítková, František Soukup) Mgr. Martina Forejtková, která účinkující také doprovázela. Jako sólisté se publiku postupně představili David Jandl (3.F), Veronika Vítková (3.F), Markéta Mourková (3.F), Michaela Maňasková (1.F), Tomáš Žitný (2.A) a samozřejmě také Mgr. Martina Forejtková.

Jako obvykle se Francouzsko-českého večera účastnil také Klub mladých recitátorů PSJG (Martin Nosek, Markéta Mourková, Veronika Vítková, Nikola Eva Mádlová, Vojtěch Andrys), takže vedle zpěvu francouzských písní došlo také na česky mluvené slovo. Klub, posilněný režijně i herecky Mgr. Lucií Tlustošovou, připravil několik výstupů ze školského dramatu Jana Amose Komenského “Diogenes kynik znovu naživu”. Představení bylo nazkoušeno v rámci projektu přidružených škol UNESCO jako aktivita související s 350. výročím úmrtí známého pedagoga. V hlavní roli Diogena exceloval Martin Nosek (3.A).

Průvodcem celým večerem byl člen recitačního klubu Vojtěch Andrys (5.F), který se svého úkolu stejně jako loni chopil s taktem i jemným humorem, a přispěl tak výrazně k úspěchu celého večera. Za zprostředkování a připravení (včetně výborného nazvučení sálu) celé akce musíme poděkovat vedoucí referenčního centra Mgr. Petře Landsmannové.

Další snímky z představení lze nalézt na školním Facebooku.

Mgr. Jiří Aubris

Sdílejte příspěvek

Eliška a masopust

V neděli 23. února 2020 se od 10 do 16 hodin na Šrámkově statku v Pileticích koná Masopust na statku. Návštěvníci se mohou těšit na celou škálu lidových zvyků – na maškary, zdobení perníčků, paličkování, výrobky z keramiky, drátování, papírové dekorace, výrobky z korálků a tvoření jednoduchých masopustních masek, na ukázky ze života na vsi, pohádky a samozřejmě také studentku PSJG Elišku Dvořákovou (2.A), bez níž by se masopust na Šrámkově statku snad ani nemohl uskutečnit.

Ještě dodejme, že na Elišku se můžete těšit hned dvakrát – vystupuje s Červánkem a Dupákem.

Mgr. Jiří Aubris

Sdílejte příspěvek

Brněnská premiéra Martina Noska

V pondělí 10. února 2020 od 20.00 se ve Velkém sále ArtBaru Druhý Pád (respektujeme oficiální název) v Brně uskuteční premiéra inscenace Kolaborant. Divadelní hra Natálie Bočkové (zároveň i spolurežisérky představení) se odehrává v roce 1937, tedy v době japonsko-čínské války.

Jedním z herců, kteří se divákům v této inscenaci divákům představí, je student PSJG Martin Nosek (3.A). Pokud vás zajímá, jak se to stalo, že Martin hraje v brněnském divadle, můžete zahájit pátrání. Kdo uspěje, nechť nám pošle příspěvek na náš blog, rádi jej zveřejníme.

ArtBar, resp. divadlo Druhý Pád, se nachází asi 2 km od brněnského hlavního nádraží, stanice Pionýrská (vstup z Kotlářské ulice). Dostanete se tam tramvají č.1 (stanoviště č.2 na druhém tramvajovém ostrůvku), cesta trvá z nádraží asi 6 minut.

Mgr. Jiří Aubris

Sdílejte příspěvek

Můj výměnný pobyt v Číně

Pro lepší porozumění tohoto příspěvku doporučuji přečíst si nejprve článek o mém tříměsíčním pobytu v Japonsku. Nejen proto, že japonský výměnný pobyt tomuto předcházel, ale také proto, že v mnoha částech tohoto článku bych se chtěl soustředit na rozdíly mezi Japonskem a Čínou.

Do čínského hlavního města Pekingu jsem přiletěl týden po tom, co jsem se do Čech vrátil z Japonska, tedy v srpnu roku 2018. Tentokrát se ale nejednalo o krátkodobý pobyt. V Číně jsem totiž strávil 10 měsíců. Podstata pobytu byla však v mnoha ohledech stejná. Bydlel jsem u hostitelské rodiny, chodil do místní školy a snažil se co nejrychleji pochytit jazyk, abych co nejdříve odboural jazykovou bariéru.

Po několika málo týdnech jsem si zvykl, že v Číně je to jiné než Japonsku. Spousta lidí se asi domnívá, že v Asii je to všude stejné, ale tak to opravdu není. V japonském městě Tsuruoka, které má zhruba 130 tis. obyvatel, jsem byl zvyklý na lidi, kteří berou ohled na všechny kolem sebe, nejsou zbytečně hluční a vždy s vámi jednají s respektem. Nezažijete tam strkanice v dopravních prostředcích, na ulicích byste marně hledali pohozené odpadky, a to i přes fakt, že v Japonsku veřejné odpadkové koše vůbec nejsou běžné. Za pochodu se nejí ani nepije, třídění odpadků je součástí japonského životního stylu.

Oproti tomu v Pekingu se spousta lidí chová velmi bezohledně. Je ale těžké říct, zda je to kvůli čínské povaze, nebo kvůli prostředí, ve kterém žijí. Přeci jen to, co my nazýváme velkoměstem (Praha), je v Číně považováno za menší, vcelku nevýznamnou vesnici. Peking je rozlohou 160x větší než Hradec Králové a má i s předměstskými částmi okolo 25 miliónů obyvatel. Člověk tu musí být víc průbojný, předbíhání je tu běžné, protože spořádaným vystáváním ve frontě byste čekali na metro klidně i dvě hodiny. Konzumace jídla na ulicích a následné odhození obalu tu není nic nevšedního. Je zde běžné si ve stánku do sáčku nebo do krabičky koupit nudlovou směs a sníst si ji přímo na ulici v dřepu, což je pro Číňany velice populární poloha.

Z široké nabídky témat, o kterých by se dalo dlouze povídat, se nejprve zaměřím na již zmíněnou městskou dopravu. Co se týče Japonska, autobusy i vlaky jezdí na minutu přesně, což může být pro chronické opozdilce nevýhoda, protože se zpožděním hromadných dopravních prostředků se tam za běžných okolností nesetkáte a sám jsem se nesčetněkrát přesvědčil o proslulé japonské přesnosti. V Pekingu, je otázka městské autobusové dopravy ze zcela jiného soudku. Na zastávkách nejsou rozepsané intervaly odjezdů, na tabulích se pouze dozvíte, v jakém časovém úseku dne autobusy jezdí a pak už záleží jen na tom, jestli máte štěstí. Já jsem někdy na ranní autobus čekal sotva minutu, někdy zase v úplně stejném čase téměř půl hodiny. Většina měst v Číně má ovšem tu výhodu, že na ulicích přes den vidíte stovky nebo spíše tisíce kol, která jsou kdykoliv k zapůjčení. Cena za 30 minut je v přepočtu 3 Kč, což je často výhodnější než jízda autobusem. A výhodou je zejména to, že poté, co člověk dojede nejblíže ke svému cíli, neřeší ani otázku složitého parkování (Číňan se však nezabývá ani tím, zda zaparkované kolo zkomplikuje, či dokonce znemožní pohyb chodcům). Obzvláště v ranních hodinách jsou pro davy Číňanů mířících do metra zaparkovaná kola doslova překážkovou dráhou. Avšak myslím, že opomeneme-li nedisciplinovanost lidí, sdílená kola jsou dobrým nápadem, jak řešit otázku špatného ovzduší v čínských velkoměstech. Smogu je tam totiž oproti Japonsku, které se pyšní čistotou, opravdu velké množství.  Obzvlášť do Pekingu, který leží na severovýchodě Číny, se z velkých továren situovaných o několik kilometrů jižněji, neustále valí mračna ne zrovna příjemných výparů. Z těchto důvodů je Peking, hlavně přes zimu, považován za jedno z měst s nejhorší kvalitou ovzduší.

A když už jsem u této problematiky, rád bych vysvětlil, proč se v Asii nosí roušky neboli chirurgické masky. V jednotlivých asijských zemích, kde jejich používání není nic neobvyklého, to totiž může mít různé důvody. Já mám zkušenost s nošením roušky jak v Japonsku, tak v Číně. Co se týká Číny, je to právě kvůli menší či větší míře smogu. Existuje totiž spousta druhů masek, které se mohou lišit například účinností filtrů. Troufl bych si říct, že v zimním období si v Pekingu nasadí masku více než polovina obyvatel. Obzvlášť samozřejmé je jejich nošení u malých dětí. V Japonsku ovšem, jak už jsem zmínil, není zdaleka tak velké množství smogu, ale přesto i tam lidé masky nosí. Důvod je pro Japonce zcela jiný. Ti totiž nosí roušku, kdykoli jsou nemocní, což může znamenat cokoli od horečky po obyčejný kašel nebo slabou rýmu. Nosí ji z důvodu, aby například ve škole nebo v pracovním prostředí nenakazili nikoho dalšího. Je to tedy čistě ze slušnosti a ve své podstatě v Japonsku nepotkáte jediného nachlazeného člověka bez roušky. Poslední typ lidí, který by se mohl rozhodnout si občas roušku nasadit, jsou dámy, které si chtějí vyjít na krátkou procházku, vyvenčit psa, či narychlo zaskočit na nákup a nechtějí se na tak krátkou dobu malovat a zdržovat líčením. I to může být důvod, proč si nasadit masku. V dnešní době je to v Asii naprosto každodenní záležitost, běžná součást vizáže, a dokonce se to stalo součástí asijské módy.

Lidé se mě často ptají, jak přesně takový život zahraničního studenta v Číně vlastně vypadá, jak funguje škola, jak rychle si člověk zvykne, jak se domluví v hostitelské rodině, kdy má pocit, že už lidem rozumí apod. Na tyto otázky bohužel nemohu dát jednoznačnou a obecně platnou odpověď. Každá agentura zprostředkovávající studijní pobyty má jiný systém. Mohu se podělit jen o mé vlastní zkušenosti.

Když jsem přiletěl do Číny, měli jsme několikadenní soustředění, po kterém nastala distribuce studentů do jednotlivých měst v Číně. Byl jsem rád,  že mou cílovou destinací byl Peking. Jednak jsem mohl pokračovat v mandarínské čínštině a zadruhé tak velké město vybízelo k prozkoumání. Z agentury, u které jsem byl registrován, bylo do Pekingu umístěno ještě dalších 5 studentů z Evropy. Já jsem byl ale jediný, a dokonce první Čech, kterého daná agentura vyslala právě do Číny.

Chodil jsem na běžnou střední školu, ale prvních 5 měsíců jsem se učil v tzv. mezinárodním oddělení. Moje třída měla pouze 6 studentů, druhá o něco početnější třída byla určená studentům z jiných koutů Asie – největší množství studentů bylo z Jižní Koreje, Japonska a Thajska. Všichni zahraniční studenti měli po určitou dobu nastavený režim výuky orientovaný na čínský jazyk, což znamená každý den zhruba 6 hodin čistého času výuky čínštiny. A tak jako v Čechách i tam jsme psali průběžné znalostní testy a čtvrtletní zkoušky. Předměty jsem tam měl rozdělené na čínské čtení, čínské psaní, čínskou mluvu a matematiku v čínštině. Většina studentů měla ještě hodiny angličtiny, a to v případě, že nedosahovali potřebné úrovně znalosti jazyka. Mě se to ale netýkalo a čas, který bych trávil angličtinou, jsem mohl využít k dalšímu zdokonalování čínštiny. Každý den jsme dostávali domácí úkoly a přípravná cvičení. Vše bylo nasměrováno k tomu, abychom po 5 měsících mohli nastoupit do třídy mezi čínské studenty. Na konci pětiměsíčního období studia v mezinárodním třídě jsem byl schopen přečíst zhruba tisíc znaků, v hostitelské rodině jsem dokázal konverzovat už jen v čínštině a angličtina se pro mě stala jen menší berličkou v krajních případech. Na základě dosažených výsledků jsem byl přeřazen z mezinárodní budovy školy do čínského oddělení, a to do prestižní třídy, která se orientovala na možnost budoucího studia v zahraničí. Studenti tam dosahovali vynikajících studijních výsledků a byli ke studiu velmi motivovaní.

Pokud bych měl porovnat čínskou a japonskou školní výuku, řekl bych, že jejich metody jsou ve své podstatě stejné. V běžných hodinách se výuka zaměřuje spíše na kumulaci informací než na kreativní myšlení. Oproti české výuce však tyto dvě asijské země kladou na studenty větší tlak (ve formě obrovského množství domácích úkolů a průběžných testů), což některým studentům může pomoci dostat se nad svoje limity, ale některé to naopak může psychicky vyčerpat.

Co se mne týče, jelikož jsem byl v roli výměnného studenta, a i přesto, že jsem chodil na všechny běžné hodiny s čínskými spolužáky (např. na chemii, matematiku, fyziku, biologii apod.), mohl jsem se víceméně soustředit jen na jazykovou stránku daného předmětu a rozšiřovat si tak slovní zásobu o nová čínská slovíčka a znaky. Každý den prvních pět vyučovacích hodin jsem trávil s čínskou třídou a zbylé tři hodiny odpoledne jsem chodil na hodiny čínštiny s ostatními zahraničními studenty. Vyučování mi každý den začínalo v 7.30 a končilo v 16.05 (z domu jsem musel vyjít v 6.15 a vrátil jsem se vždy až kolem 17.30). Důvodem, proč škola končí tak pozdě, jsou až moc dlouhé přestávky. Ačkoli délka vyučovací hodiny je jen 40 minut, mezi jednotlivými hodinami je přestávka 10 – 15 minut, pauza na oběd trvá hodinu a půl, a to i přesto, že škola má svoji vlastní jídelnu. Ke konci dne studenti sami uklízí třídu (stejně, jako tomu je v Japonsku) a následně se vydávají na cestu domů. Po návratu byl nejvyšší čas na úkoly, společnou večeři s hostitelskou rodinou, následné opakování nově naučených čínských slov a znaků a spánek.

Jelikož jsem v Číně byl celý školní rok, chtěl bych se na závěr zmínit o tom, že Čína i Japonsko mají shodné to, že neslaví naše svátky, stejně tak jako my neslavíme jejich. V Japonsku je například místo tradičních Vánoc zvykem chodit do KFC na americké vánoční menu. A v Číně si dávají dárky maximálně mladé páry, protože vědí, že se to tak dělává v zahraničí. Tím, že jsem v roce 2018 trávil Vánoce i Nový rok v Číně, mohl jsem pozorovat takřka neexistujícího ducha čínských Vánoc. Na ulicích jsem sice často vídával vánoční výzdobu, ale to čistě kvůli komerčním účelům. Co se ohňostrojů týče, tak v Pekingu a dalších městech v okolí jsou kvůli smogu dokonce zakázané. Dalo by se říct, že tu místo oslav Vánoc nebo novoročního veselí dny plynou jako každé jiné. A tím ani nevznikl velký důvod pro můj stesk. Zatímco si moje rodina doma vychutnávala 24. 12. vánočku k snídani, já byl na cestě ze školy. A stejně tak na Silvestra – šel jsem spát jako v běžný všední den, a než jsem odjížděl do školy, popřál jsem jen přes sociální sítě všechno nejlepší mé rodině a přátelům v Čechách (časový posun v Pekingu je +7 h). Jsem si jistý, že spousta Čechů si tradiční Vánoce nebo Nový rok bez jednohubek, chlebíčků a ohňostrojů ani nedokáže představit. V Číně se upřednostňuje jiná slavnost, známá jako „Jarní festival“, v našich médiích připomínaná jako Čínský nový rok, jenž se slaví na přelomu ledna a února.  V tento čas teprve moje rodina připravila sváteční večeři, a jak bývá zvykem, dostal jsem i já od mých hostitelských rodičů dárek, tzv. „červenou obálku“, která ukrývá menší či větší obnos peněz, jež rodiče dávají svým dětem.

Mé vyprávění bych zakončil známých rčením, které pro Čínu jednoznačně platí:  Jiný kraj, jiný mrav.

Rafael Acuy, 4.A

Fotografie:

1. Vstupní brána mé čínské školy
2. Čínské oddělení mé čínské školy
3. Já a moji spolužáci z mezinárodního oddělení
4. Stadion Ptačí hnízdo ležící uprostřed Pekingského Olympijského parku
5. Výhled z mého okna (viditelný smog)
6. Sdílená kola
7. Smog nad Zakázaným městem

Sdílejte příspěvek

Kateřina Siniaková v semifinále Australian Open

Dalšího velkého úspěchu dosáhla absolventka PSJG Kateřina Siniaková na tenisovém grandslamovém turnaji Australian Open. Spolu s Barboru Krejčíkovou postoupila v Melbourne do semifinále. Až tam zastavil jejich vítěznou sérii nejvýše nasazený pár Barbora Strýcová – Sie Šu-wej.

Po vítězství na turnaji v čínském Šen-čenu vskutku vynikající začátek nového roku.

Mgr. Jiří Aubris

Sdílejte příspěvek