Be Sea

Ne, nechceme nikoho nabádat, aby se proměnil v moře. Název našeho příspěvku odkazuje jinam. K projektu absolventky PSJG, dnes vysokoškolské studentky a grafičky, Anny Milerové. Jeho cílem je přispět ke snížení plastové stopy a množství odpadků v oceánech. Někdo jen mluví, jiný se omlouvá, že se nedá nic dělat – a někdo prostě přiloží ruku k dílu a dělá to, co může.

Aniččin projekt propojuje ochranu přírody a umění. Začala benefičním prodejem uměleckých děl, kdy výtěžek prodeje je určen na ochranu oceánů. Dnes už má Anička kolem sebe řadu spolupracovníků, se kterými založila spolek Be Sea Ochrana oceánů. Jejich aktivity se viditelně rozrůstají, stačí se podívat na příslušné (byť ještě nedokončené) internetové stránky, nebo si přečíst příspěvky v Hradeckém deníku či Mladé frontě; všiml si jich i rozhlas (dokonce dvakrát) a televize.

Dnes již spolek nenabízí pouze umělecká díla či ekotašky a kartáčky na zuby z bambusu, ale pomáhá také tam, kde je to nejvíce potřeba. V některých oblastech musejí začít tím, že místním lidem řeknou, že topit se v odpadcích není normální, resp. že se dá žít také jinak. A začít uklízet, ale také vzdělávat, především děti. Zamoření oceánů plastovými odpady je, jak je obecně u nás známo, vskutku alarmující.

Řekl bych, že největším Aniččiným zážitkem, o němž se zmiňuje, bylo setkání s velrybím žralokem, kterého si pohladila (naštěstí asi věděl o Aniččině lásce k moři a jeho obyvatelům – obyčejným smrtelníkům vřele nedoporučuji…), a největším překvapením (pro absolventku PSJG), že se děti na Lomboku neučí ve škole anglicky. Když se začtete, zaposloucháte a zadíváte do různých příspěvků, můžete posoudit, zda jsem hádal správně.

Snímky jsou převzaty ze stránek Českého rozhlasu.

Mgr. Jiří Aubris

Exkurze do Terezína

V úterý 16. dubna 2019 jsme v rámci výuky dějepisu navštívili památnou oblast Terezín. Z autobusu nejprve vystoupila skupina rozesmátých studentů, nicméně s pohledem na typický nápis „Arbeit Macht Frei“ se nálada účastníků značně změnila.

Nejprve jsme si prohlédli Malou pevnost. Ač byla původně využívána jako vojenské opevnění, my jsme se zde blíže seznámili především s jejím pozdějším využitím. Během první světové války sloužila jako věznice pro politické vězně, ve druhé světové válce pak jako věznice pražského gestapa. Nahlédli jsme do místností obývaných velícími důstojníky, poté do skupinových cel i samotek (kde byl mimo jiné vězněn i sarajevský atentátník Gavrilo Princip), do koupelny, prádelny, dokonce i do „na oko“ vytvořené holírny, která samozřejmě nikdy nebyla využívána. Na závěr prohlídky Malé pevnosti jsme se zastavili v kině určeném původně zaměstnancům, kde jsme zhlédli dobový propagandistický film nazvaný „Město věnované Židům“.

Dalším bodem naší exkurze bylo muzeum židovského ghetta umístěné v tehdejším domě mládeže. Muzeum bylo zajímavé především svou autenticitou. Všechny účastníky nepochybně nejvíce zaujaly obrázky a básně, kterými tehdejší děti ztělesnily atmosféru, jaká zde panovala v minulém století. Dále jsme též měli možnost pročíst si zde nejrůznější právní ustanovení týkající se židovské otázky či například prohlédnout si dobové předměty jako nášivky židovských hvězd či hygienické potřeby některých obětí.

Je nepochybně důležité, abychom tuto nepříliš vzdálenou etapu historie měli na paměti, proto děkuji paní profesorce Tlustošové a terezínským průvodcům, že nám poskytli možnost se o ní dozvědět více. Jak je patrné na přiložených fotografiích naší studentky Kateřiny Richtrové z 3.A, exkurze skutečně všechny velice oslovila.

Julie Hejnicová (3.A)

Zpěv se line Parníkem

Je dvacátého druhého března půl sedmé ráno a naše hudební skupina se odebírá z hradeckého hlavního nádraží směrem k vlaku do Pardubic. Hladce zvládne přestup a než se nadějeme, sedí ve vlaku směr Ostrava. Tříhodinová cesta rychle ubíhá a kupé se stává provizorní zkušebnou. Tóny francouzského šansonu se linou celým vlakem a k všeobecnému překvapení se žádný z cestujících nebouří. „Následuje stanice Ostrava hlavní nádraží,“ oznámí hlas a je čas „vylodit se“. Rychlá kontrola nástrojů, zavazadel i pasažérů a rázem stojíme před eskalátory.

Cestou k autobusovému nádraží si každý nervózně mumlá pod vousy text, aby mu náhodou nevypadlo nějaké to francouzské slovíčko, a když už mi hrají v hlavě všechny možné písně, až na tu mou, stojíme před Parníkem. Nenechte se mýlit, bylo by jistě zajímavé zpívat za zvuků mořského příboje, v tomto odvětví má však Česká republika značné nedostatky. Musíme se tedy spokojit s hudebním klubem Parník, kde se soutěž koná již po několikáté.

Registrace i organizační věci proběhnou bez komplikací, rázem je čas na zkoušky. Nebudu vám lhát, poslouchat úžasné hlasy a dokonalou francouzštinu ostatních soutěžících je vcelku demotivující, na trému bylo ovšem příliš málo času.

Ani jsem se nenadála a moderátor vyslovuje mé jméno společně s krkolomným názvem písně. Nemůžu mluvit za všechny, já si ovšem vystoupení nadmíru užila. Snad ještě větší zážitek byl poslouchat soutěžící z různých koutů republiky, jejich výběr písně a rozmanitost hlasů.

Když všichni odzpívali a porota vyhlásila výsledky, Parník osiřel a my se vydali zpět na nádraží. Půlhodinu před příjezdem vlaku jsme si zkrátili neoficiálním a nezáměrným koncertem na nádraží. Lidé se zvědavě otáčeli za zpěvem a tóny cajonu, kytary a akordeonu, někteří dokonce přišli blíže a vyžadovali další a další písně.

Už byl ale čas odjezdu a my, unavení a vyzpívaní, nasedli do vlaku směr domov.

Tam, kde byla dvacátého druhého března o půl sedmé ráno spatřena skupina hudebníků našeho gymnázia, se tentýž den kolem osmé hodiny večerní tatáž skupina rozutekla.

Markéta Mourková (2.F)


K tomuto příspěvku dodejme, že muzikanti z hudebního klubu PSJG na celostátní soutěži v interpretaci frankofonní písně ze čtyř kategorií dvě vyhráli (skupina a dospělí) a v třetí (sólisté do 15 let) obsadili 2. místo! Přesné výsledky naleznete v Aktualitách. A nezapomeňte se podívat na video s nahrávkou vítězné skupiny!

Jarní prázdniny na Kapverdských ostrovech

Když se řeknou jarní prázdniny, vybavíme si krásné zasněžené hory, nekonečné sjezdovky, dechberoucí panorama a možná i popíjení ve ski barech. Letos jsem se ovšem rozhodla pro změnu a odletěla tisíce kilometrů daleko, do vzdálené Afriky. Abych byla přesná, tedy na Kapverdské ostrovy. Samozřejmě jsem nemohla být na všech ostrovech najednou, pobývala jsem týden na nádherném ostrově Boa Vista.

Po denním válení na pláži a pozorování bleděmodré oblohy a vysokých tropických stromů, které tancovaly do rytmu větrného proudu, jenž jemně zpříjemňoval obrovská horka, jsem usoudila, že to není ono. Teď si asi říkáte, že jsem blázen, koneckonců, co je víc než se v únoru opalovat a vůbec nic nedělat, ale řekněme, že do mě vstoupil prahnoucí duch po poznání ostrova z úplně jiného úhlu pohledu.

A právě proto jsem se vydala mimo turistickou vyhlídku do pravého světa Boa Visty.

Boa Vista je jedním z ostrovů celku Kapverdských ostrovů, ležících v Africe. Hlavním městem je Sal Rei, které je nejznámějším turistickým centrem. Vedou zde pouze čtyři silnice, vše ostatní jsou cesty, které si řidiči vytváří spontánně při jízdě, protože písek každou cestu smaže. Bylo dechberoucí vidět tolik mostů, pod kterými byly vyschlé řeky a spadlé palmy z důvodu velkých větrů. Boa má velkou sílu z pohledu života prostých občanů.

Procházela jsem se městečkem, kde domy stály bez střech, nedostavěné, zchátralé, a i přes to zde běhaly děti šťastné ze svého života. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že mají úplně jiné lidské hodnoty než my. Protože začínali z ničeho. A i přes to se usmívali od ucha k uchu.

Ptala jsem místních obyvatel, jak zde vypadají jejich životy. Ostrov má nedostatek vody, proto vodu berou z moře. Mají jednu jedinou odsolovací nádrž na celý ostrov, elektřinu si vyrábí v naftových agregátech. Nemají hromadnou dopravu, po ostrově pouze jezdí autobus, který rozváží turisty, a poté autobus, který rozváží zaměstnance hotelů do práce a z práce. Místní letiště nemá žádné navigační přístroje, pro piloty je umění vůbec přistát. Neznají žádná nákupní centra, žádné velké obchody s potravinami, které si buď pěstují, anebo kupují v malých prostých obchůdcích. Avšak vládne mezi nimi spolupráce s Číňany, proto zde ve větších městech mají Číňani markety se svými sortimenty, především oblečením, a právě oni jim nechali vybudovat jednu větrnou elektrárnu jako pozornost. Kriminalita je zde na bodu nula, protože se všichni znají. Boa Vista je ostrovem, který se stále vyvíjí a vládne zde ekonomická svoboda.

Děti chodí do místní školky, od narození se přirozeně učí mluvit kreolsky. Poté mají povinnou školní docházku, kde chodí do školy, učí se úřední jazyk portugalštinu. První tři roky píšou, počítají a čtou, dalších šest let mají rozšířenou výuku, která je velmi podobná té naší. Když vystudují a nechtějí jít pracovat do hotelu nebo do zemědělství, jdou na univerzitu, která je v Sal Rei nebo v Rabilu. Populárním sportem je fotbal, hrají ho děti i dospělí a všichni chlapci touží být slavnými fotbalisty.

Kapverdské ostrovy byly portugalskou kolonií, avšak roku 1975 se staly samostatnou republikou.

Co se týče tradic, národní hrou je uryl, což je hra obsahující dřevěnou desku s důlky na kamínky. Ty znázorňují kozy, které si hráči navzájem překupují. Národním jídlem je Cachupa, což je vařená zelenina servírovaná s rybou popřípadě hovězím, kuřecím nebo kozím masem.

Pokud se bavíme o fauně a flóře, je velmi rozšířená a zajímavá. Podle statistik spadá sedm psů na jednoho Kapverďana. Když jsem se pohybovala ve městě, opravu psi pobývali na každém rohu. Avšak většina z nich byla zablešená a v srsti měla zakousnutá klíšťata. Pokud psi onemocní, obyvatelé je léčí sami, jelikož nemají žádné veterináře, nic takového u nich neexistuje.

Velmi zajímavé je, že nejvíce v lásce mají kozy. Neznamená to, že by kozy pro ně byly posvátné, ale chovají se k nim nejlépe, jak mohou. Jsou pro ně důležité, jelikož jim dávají mléko, posléze maso, které však konzumují jen výjimečně při nedělním obědu. Navštívila jsem místnost, kterou oni nazývají muzeem, kde chlapec Troy, místní muzejní průvodce, ukazoval lebky kozích hlav se slovy, při kterých poukazoval na to, jak užitečné pro ně kozy jsou.

Flóra je zajímavá tím, že se zde hodně využívá kukuřice. Semena kukuřice ručně nadrtí a poté z nich dělají nejrůznější moučníky nebo dětské kaše. A dětem místo sladkostí dělají populární popcorn na všechny způsoby, připravený v hrnci na ohni. Také mají zavedené EkoFarmy, kde pěstují nejrůznější ovoce, jako jsou třeba sladké brambory, banány, mango, rajčata, papája, a chovají kozy. Papája je pro ně důležitá, protože nepotřebuje tolik vody, na rozdíl od banánovníku, navíc zajišťuje přísun energie a dostatečné množství vitamínů na celý den.

Zamířila jsem přes poušť k pobřeží. Musím zmínit, že jsem nic krásnějšího neviděla. Přišla jsem blíže k nádherné pláži a ztuhla jsem. Z krásného místa se v tu chvíli stalo něco nepochopitelného. Nevalná hromada odpadků byla nahromaděna při pobřeží. Určitě jsme všichni četli ty kauzy o “Plastic Ocean”, nesmyslné hashtagy #třiďteplasty a podobné věci. Můj názor byl, že z projektu se stal trend. Většina lidí rádoby třídila plasty, ale pak, když jsem je potkala, byli schopni házet všechno všude a zároveň nic nikam. Já jsem zůstala neutrální, možná jsem se i přikláněla k většinovému názoru, že jeden člověk nedokáže ovlivnit životní prostředí tak velké planety. Ale musím přiznat, že tohle mi změnilo pohled na všechno. A myslím si, že to každý musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, jak velký problém to je. Avšak nebudu vás tady poučovat a organizovat vám život. Nemám takový vliv na lidstvo, lépe řečeno žádný. Když to vezmu z mého pohledu – pohled na krásný mys, který klesá téměř do žádné naděje, mě přiměl přemýšlet a zpytovat svědomí nad svými resty s odpadky. Myslím si, že je pravý čas s tím něco udělat. Umírají kvůli tomu nejen krásné výhledy a zvířata, ale i naděje. Ta je však známá tím, že umírá jako poslední, tak uvidíme. Chci sdělit jediné. Prosím, zamysleme se.

Ostrov Boa Vista mi věnoval mnoho informací a myšlenek. Určitě je to přesně to místo, kam se ráda budu vracet, a doporučuji se sem podívat. Ať už za Atlantickým oceánem, výborným jídlem, kulturou, nebo nadějí.

Tereza Šimurdová (3.A)

Reportáž z fotbalového turnaje v Číně

Na začátku srpna jsem byla nominována do fotbalového reprezentačního výběru dívek do 16 let. Měly jsme se zúčastnit mezinárodního turnaje v Číně ve městě Wej-fang. Tohoto turnaje se zúčastnily včetně nás 4 týmy – dívky z Číny, Japonska a USA. Ačkoli v mužském fotbale tyto země nijak nevynikají, v ženském fotbale naopak patří mezi elitu. Tyto tři týmy plus Německo, které se turnaje nezúčastnilo, jsou v ženském fotbale jednoduše ty nejlepší.

Do Číny jsme tedy 18. srpna odletěly jako naprostí outsideři. Nikdo z nás, ani hráčky, ani trenéři, neočekával výhry, spíše naopak, což se i potvrdilo.

První zápas s výběrem Číny jsme hrály 3 dny po příletu. Správně se člověk s každou hodinou posunu vyrovnává 1 den. Bohužel časový posun mezi ČR a čínským městem Wej-fang, kde jsme se my nacházely, je 6 hodin, a tak jsme byly ještě unavené a celkově zesláblé, když jsme nastoupily do zápasu. Bylo půl osmé večer místního času a my jsme v reprezentačních dresech nastupovaly na olympijský stadion s kapacitou 45 000 diváků (tolik lidí samozřejmě nepřišlo… to nikdo ani neočekával, ale i něco málo přes 3 000 diváků dokáže na stadionu udělat pěkný rámus), ze všech stran nás zabíraly kamery, jelikož zápasy z hlavního programu, tedy zápasy domácí Číny, bylo vždy možno sledovat živě, a za ruce nás drželi malincí Číňánci. Zazpívaly jsme falešně hymnu, podaly jsme si se soupeřkami ruce, zapózovaly jsme na oficiální fotografii a šly jsme si zakřičet pokřik.

Musím říci, že začátek se nám vydařil. Asi až do 30. minuty jsme s Číňankami držely krok a bezbrankové skóre. Pak holkám ale pomalu začaly docházet síly. Rázem se soupeřky dostávaly do vyložených brankových příležitostí. Do poločasu jsme dostaly 3 góly.

A začátek druhého poločasu nebyl o nic lepší. Číňanky rychle ještě další 3 góly přidaly. Já jsem si mohla obranu organizovat, jak jsem chtěla, ale nebylo to nic platné, protože moje pokyny mé spoluhráčky sice poslouchaly, ale byly na tom fyzicky už tak špatně, že je plnit nemohly. Únava z časového posunu, radikální změna klimatu oproti Česku a hlavně fakt, že v naší juniorské lize starších žákyň se hraje pouze 70 minut, zatímco tady jsme měly hrát 90, se projevila. Krátce před sedmdesátou minutou začaly holky chytat silné křeče. Nejprve stoperku Lucku (moji spolubydlící), která byla s neustupujícími křečemi večer dokonce odvezena i do nemocnice na kapačky, pak obránkyně a záložnice. Trenéři vystřídaly nejvyšší možný počet hráček. Asi v 75. minutě musela vystřídat i kapitánka, klíčová hráčka a druhá stoperka. Došlo ke změnám v rozestavení, já jsem si místo Lucky nasadila kapitánskou pásku a hrály jsme v deseti (včetně brankářky). Další góly už jsme sice neobdržely, ale naše hra spočívala víceméně v tom, že já, stoperky a obránkyně jsme si vyměňovaly balóny na vlastní polovině. V posledních pěti minutách odešly ze hřiště ještě další dvě naše hráčky. Jedna kvůli křečím (jako už většina střídajících) a Andy s naraženou pánví (s čímž jí také jako druhou pacientku spolu s Luckou, kterou jsem již zmiňovala, odvezli do nemocnice).

Abych tedy zhodnotila náš první zápas… je to složité. Vím, že se holky snažily, že podmínky byly náročné a že se mi to z postu brankaře asi lehce říká, ale nezvládly jsme to. Neříkám, že jsme to neočekávaly, ale když mezi očekávání a realitou je vždycky rozdíl.

Druhý zápas proti Japonsku se nám vyvedl lépe. Hlavně proto, že se nám podařilo vstřelit náš první (a jediný) gól na turnaji. Od 15. do 41. minuty jsme vedly 1:0. O poločase jsme tedy do šaten odcházely s celkem uspokojivou remízou. Deset minut po změně stran jsme ale během dvou minut dvakrát inkasovaly. Japonky pak navýšily skóre ještě v 81. a 84. minutě. Oba góly padly bleskově po sobě. Fyzicky na tom holky byly oproti prvnímu zápasu lépe, což bylo fajn, ale výsledek byl zase nepříznivý.

Třetí zápas proti USA jsme měly (my i realizační tým) problém s rozhodčími, které první polovinu zápas odpískaly v černých dresech, jež se velmi podobaly černým dresům našich soupeřek. Například naše střední záložnice Johy si paní rozhodčí hlídala, jako by to byla útočnice Ameriky. Po mnoha důrazných upozorněních, jak od nás od hráček, tak i od trenérů, se po poločase naštěstí rozhodčí ukázaly ve žlutém a alespoň tyto problémy ustaly. Zápas nakonec skončil 0:3. Američanky, které celý turnaj vyhrály, byly výrazně lepší, měly skvělou techniku a byly velmi rychlé. Jak do hodnocení napsali naši trenéři, pro všechny tři týmy, se kterými jsme se na turnaji setkaly, by byly vhodnějšími a důstojnějšími soupeřkami spíše dívky z kategorie U19.

Ačkoli jsme tedy na turnaji skončily na 4. místě, byl to neuvěřitelný zážitek. Cestovat do takové země, jako je Čína, je prostě dobrodružství. A o to větší, když celou dobu nosíte na prsou českého lvíčka.

Bára Beránková (3.F)