Můj výměnný pobyt v Japonsku

Ve třetím řočníku na PSJG jsem hodně přemýšlel nad tím, jaká je nejlepší cesta ke zdokonalení mé začátečnické japonštiny a mírně pokročilé čínštiny. Z toho vyplynul nápad příhlásit se do dvou agentur zajišťujících studijní pobyty v zahraničí. První z nich se specializovala na krátkodobé pobyty v Japonsku a druhá na roční pobyty v nejrůznějších zemích, nevyjímaje Čínu. Toto rozhodnutí jsem učinil pár měsíců před dovršením 18. narozenin, a to se ukázalo jako velký problém. Pokud totiž chcete jít cestou méně obvyklou a ke studiu si vybíráte státy Asie, je poměrně náročné najít agenturu, která takový pobyt plnoletému zájemci dokáže zprostředkovat (věkový limit je neúprosný, většina středních škol ve svých řadách nechce mít zahraniční plnoleté studenty).

Jen tak jsem se ale svého snu nevzdal! Asijské jazyky mě totiž lákaly už od dětství. Nebylo ovšem lehké v dosahu bydliště sehnat rodilého mluvčího, takže moje učení probíhalo nepravidelně. Na PSJG už jsem se výuce věnoval intenzivněji (pokračoval jsem v započaté čínštině a přibral si japonštinu), ale zdaleka ne v rozsahu, který bych si představoval. Proto jsem byl neskutečně rád, když se nakonec našla škola a hostitelská rodina, které zaujal můj průvodní dopis a já mohl vycestovat, ačkoliv ze začátku se šance zdála být velmi malá. O to větší šok byl, když jsem se dozvěděl, že každá z agentur pro mě zajistila hostitelskou rodinu. Najednou jsem byl postavený před skutečnost, že mohu studovat 3 měsíce na střední škole v Japonsku a 10 měsíců v Číně. I když jsem měl trochu obavy z představy, že tam budu žít bez nikoho, koho bych blíže znal, věděl jsem, že je to jen malá daň za to, kolik zkušeností mi celá tato cesta přinese.

Všechno to začalo v květnu 2018 na severozápadě ostrova Honšú, ve městě Tsuruoka. Když jsem přiletěl do tzv. Země vycházejícího slunce, zvládal jsem sice dvě ze tří japonských písem, hiragana a katakana, uměl jsem se představit, pozdravit, poděkovat a pár dalších frází, ale upřímně jsem si myslel, že jazyková bariéra mezi mnou a japonskými studenty mi bude stát v cestě nejen v bližším přátelství, ale i pochopení tamějšího života. Naštěstí jsem se zcela mýlil. Hned během prvních pár dní jsem si našel dobré kamarády, se kterými jsem trávil spoustu času po celou dobu pobytu. Díky nim jsem si mohl nejen zlepšit svoji japonštinu, ale hlavně užít každou vteřinu, co jsem v Japonsku strávil.

Zpočátku jsem bydlel v rodině Joa, učitele angličtiny z Haguro High school (školy, do které jsem chodil). Joe měl skromný rodinný domek, ve kterém se svou ženou Yoko vychovával dva malé kluky ve věku 4 a 6 let. Jejich domácnost jsem si rychle oblíbil. Sice jsem měl obavy z toho, jak mě dvě malé děti, jakožto cizího člověka, přijmou. Naštěstí mě ale už od začátku braly jako svého nového staršího bráchu, což mi se začleněním do jejich rodiny nesmírně pomohlo. Zbylé dva měsíce jsem strávil v rodině mého spolužáka Umiho, který chodil do paralelní třídy. Bydlet se stejně starým klukem se ukázalo jako velká výhoda. S Umim jsem trávil většinu svého volného času a užíval si s ním i společné rodinné aktivity. Zajímavé bylo, že stejně tak jako já jsem se zajímal o Japonsko a japonštinu, Umi se zajímal o Českou republiku a o češtinu. Sám byl totiž v minulosti na dvouměsíčním výměnném pobytu u hostitelské rodiny v Českých Budějovicích. I Umiho rodina mě mile přijala, zapojila mě do svého každodenního života, ukázala mi spoustu nádherných míst v okolí města Tsuruoka, a dokonce jsem se na den podíval i do Tokia vzdáleného téměř 500 km! Ve svém volném čase jsem většinou dokumentoval svoje zážitky pomocí videoblogů, navštěvoval různé obchody a herní centra s japonskou tématikou, ale i posvátná místa v japonské přírodě či ve městě.

Jedna z oblíbených aktivit japonských studentů je karaoke, o čemž svědčí i fakt, že mě tam kamarádi pozvali už v první den školy. Musím přiznat, že i já jsem tomuto trendu podlehl a na svá odpoledne, která jsem celá trávil s kamarády v karaoke, vzpomínám moc rád. Co se mi ale zalíbilo ještě víc, byly obrovské obchody s japonskými komiksy manga, do kterých jsem chodil jak s kamarády, tak sám. Sbíráním těchto komiksů jsem se věnoval už mnoho let v Čechách, a proto jsem byl tak nadšený, že si konečně mohu rozšířit sbírku o knihy v  originále. Další z věcí, kterou si v Japonsku nejde nezamilovat, je tamní kuchyně. Od sushi po japonské plněné knedlíčky, či plody moře a nudle připravené na sto způsobů. Pokud mé hostitelské rodiny udělaly v něčem skvělou práci, tak to bylo ukázání mi pestrosti japonského jídla. Dokonce mi jako hostovi Umiho rodiče nechali vyrobit hůlky s mým jménem.

I přes všechny, z mého pohledu fascinující, volnočasové aktivity byla stále hlavní náplní mého výměnného pobytu škola, do které jsem se každý den upřímně těšil (a to nejen kvůli dechberoucímu výhledu na rýžová pole). Myslím, že přívětivost učitelů a zájem studentů o studium se opravdu českému standardu nemůže rovnat. Jeden z největších rozdílů mezi českými a japonskými školami spočívá v úklidu tříd. V Čechách ho provádějí uklízečky, v Japonsku je však zvykem, že po vyučování studenti společnými silami pečlivě uklidí každou třídu ve škole. Dle mého názoru je to ten nejefektivnější způsob jak vychovat studenty k tomu, aby si vážili společného majetku.

Na konci mého tříměsíčního pobytu už jsem byl schopen vést japonskou konverzaci. Při učení japonského jazyka se mi každým dnem otevíraly nové brány k porozumění japonského životního stylu a filosofie. Potvrdilo se mi, že v jazyce je toho skrytého mnohem víc než jen překlad slov. Častokrát je jednoduché přeložit slovo z češtiny do japonštiny, ale jeho význam, dopad a používání v různých situacích se může radikálně lišit. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem rád, že jsem do Japonska jel – naučil jsem se, jak se slova používají, a to běžná učebnicová výuka nenahradí. Navíc jsem poznal Japonsko nejen jako pouhý turista, který navštěvuje známá místa, ale jako někdo, kdo mohl místní zvyky, hodnoty a kulturu poznat na vlastní kůži. Takovýto výměnný pobyt mohu studentům PSJG vřele doporučit, opravdu se jedná o cennou zkušenost na celý život.

Rafael Acuy, 4.A

Poznámky k fotografiím:

  1. Spolužačky z mojí japonské třídy, které mě přivítali po přistání na letišti
  2. Já a můj hostitelský bratr Umi
  3. Japonská brána Torii u vjezdu do školy
  4. Já s mým učitelem angličtiny a japonskými spolužáky
  5. Výhled z okna školy
  6. Rýžová pole u školy

Be Sea

Ne, nechceme nikoho nabádat, aby se proměnil v moře. Název našeho příspěvku odkazuje jinam. K projektu absolventky PSJG, dnes vysokoškolské studentky a grafičky, Anny Milerové. Jeho cílem je přispět ke snížení plastové stopy a množství odpadků v oceánech. Někdo jen mluví, jiný se omlouvá, že se nedá nic dělat – a někdo prostě přiloží ruku k dílu a dělá to, co může.

Aniččin projekt propojuje ochranu přírody a umění. Začala benefičním prodejem uměleckých děl, kdy výtěžek prodeje je určen na ochranu oceánů. Dnes už má Anička kolem sebe řadu spolupracovníků, se kterými založila spolek Be Sea Ochrana oceánů. Jejich aktivity se viditelně rozrůstají, stačí se podívat na příslušné (byť ještě nedokončené) internetové stránky, nebo si přečíst příspěvky v Hradeckém deníku či Mladé frontě; všiml si jich i rozhlas (dokonce dvakrát) a televize.

Dnes již spolek nenabízí pouze umělecká díla či ekotašky a kartáčky na zuby z bambusu, ale pomáhá také tam, kde je to nejvíce potřeba. V některých oblastech musejí začít tím, že místním lidem řeknou, že topit se v odpadcích není normální, resp. že se dá žít také jinak. A začít uklízet, ale také vzdělávat, především děti. Zamoření oceánů plastovými odpady je, jak je obecně u nás známo, vskutku alarmující.

Řekl bych, že největším Aniččiným zážitkem, o němž se zmiňuje, bylo setkání s velrybím žralokem, kterého si pohladila (naštěstí asi věděl o Aniččině lásce k moři a jeho obyvatelům – obyčejným smrtelníkům vřele nedoporučuji…), a největším překvapením (pro absolventku PSJG), že se děti na Lomboku neučí ve škole anglicky. Když se začtete, zaposloucháte a zadíváte do různých příspěvků, můžete posoudit, zda jsem hádal správně.

Snímky jsou převzaty ze stránek Českého rozhlasu.

Mgr. Jiří Aubris

Exkurze do Terezína

V úterý 16. dubna 2019 jsme v rámci výuky dějepisu navštívili památnou oblast Terezín. Z autobusu nejprve vystoupila skupina rozesmátých studentů, nicméně s pohledem na typický nápis „Arbeit Macht Frei“ se nálada účastníků značně změnila.

Nejprve jsme si prohlédli Malou pevnost. Ač byla původně využívána jako vojenské opevnění, my jsme se zde blíže seznámili především s jejím pozdějším využitím. Během první světové války sloužila jako věznice pro politické vězně, ve druhé světové válce pak jako věznice pražského gestapa. Nahlédli jsme do místností obývaných velícími důstojníky, poté do skupinových cel i samotek (kde byl mimo jiné vězněn i sarajevský atentátník Gavrilo Princip), do koupelny, prádelny, dokonce i do „na oko“ vytvořené holírny, která samozřejmě nikdy nebyla využívána. Na závěr prohlídky Malé pevnosti jsme se zastavili v kině určeném původně zaměstnancům, kde jsme zhlédli dobový propagandistický film nazvaný „Město věnované Židům“.

Dalším bodem naší exkurze bylo muzeum židovského ghetta umístěné v tehdejším domě mládeže. Muzeum bylo zajímavé především svou autenticitou. Všechny účastníky nepochybně nejvíce zaujaly obrázky a básně, kterými tehdejší děti ztělesnily atmosféru, jaká zde panovala v minulém století. Dále jsme též měli možnost pročíst si zde nejrůznější právní ustanovení týkající se židovské otázky či například prohlédnout si dobové předměty jako nášivky židovských hvězd či hygienické potřeby některých obětí.

Je nepochybně důležité, abychom tuto nepříliš vzdálenou etapu historie měli na paměti, proto děkuji paní profesorce Tlustošové a terezínským průvodcům, že nám poskytli možnost se o ní dozvědět více. Jak je patrné na přiložených fotografiích naší studentky Kateřiny Richtrové z 3.A, exkurze skutečně všechny velice oslovila.

Julie Hejnicová (3.A)

Zpěv se line Parníkem

Je dvacátého druhého března půl sedmé ráno a naše hudební skupina se odebírá z hradeckého hlavního nádraží směrem k vlaku do Pardubic. Hladce zvládne přestup a než se nadějeme, sedí ve vlaku směr Ostrava. Tříhodinová cesta rychle ubíhá a kupé se stává provizorní zkušebnou. Tóny francouzského šansonu se linou celým vlakem a k všeobecnému překvapení se žádný z cestujících nebouří. „Následuje stanice Ostrava hlavní nádraží,“ oznámí hlas a je čas „vylodit se“. Rychlá kontrola nástrojů, zavazadel i pasažérů a rázem stojíme před eskalátory.

Cestou k autobusovému nádraží si každý nervózně mumlá pod vousy text, aby mu náhodou nevypadlo nějaké to francouzské slovíčko, a když už mi hrají v hlavě všechny možné písně, až na tu mou, stojíme před Parníkem. Nenechte se mýlit, bylo by jistě zajímavé zpívat za zvuků mořského příboje, v tomto odvětví má však Česká republika značné nedostatky. Musíme se tedy spokojit s hudebním klubem Parník, kde se soutěž koná již po několikáté.

Registrace i organizační věci proběhnou bez komplikací, rázem je čas na zkoušky. Nebudu vám lhát, poslouchat úžasné hlasy a dokonalou francouzštinu ostatních soutěžících je vcelku demotivující, na trému bylo ovšem příliš málo času.

Ani jsem se nenadála a moderátor vyslovuje mé jméno společně s krkolomným názvem písně. Nemůžu mluvit za všechny, já si ovšem vystoupení nadmíru užila. Snad ještě větší zážitek byl poslouchat soutěžící z různých koutů republiky, jejich výběr písně a rozmanitost hlasů.

Když všichni odzpívali a porota vyhlásila výsledky, Parník osiřel a my se vydali zpět na nádraží. Půlhodinu před příjezdem vlaku jsme si zkrátili neoficiálním a nezáměrným koncertem na nádraží. Lidé se zvědavě otáčeli za zpěvem a tóny cajonu, kytary a akordeonu, někteří dokonce přišli blíže a vyžadovali další a další písně.

Už byl ale čas odjezdu a my, unavení a vyzpívaní, nasedli do vlaku směr domov.

Tam, kde byla dvacátého druhého března o půl sedmé ráno spatřena skupina hudebníků našeho gymnázia, se tentýž den kolem osmé hodiny večerní tatáž skupina rozutekla.

Markéta Mourková (2.F)


K tomuto příspěvku dodejme, že muzikanti z hudebního klubu PSJG na celostátní soutěži v interpretaci frankofonní písně ze čtyř kategorií dvě vyhráli (skupina a dospělí) a v třetí (sólisté do 15 let) obsadili 2. místo! Přesné výsledky naleznete v Aktualitách. A nezapomeňte se podívat na video s nahrávkou vítězné skupiny!

Jarní prázdniny na Kapverdských ostrovech

Když se řeknou jarní prázdniny, vybavíme si krásné zasněžené hory, nekonečné sjezdovky, dechberoucí panorama a možná i popíjení ve ski barech. Letos jsem se ovšem rozhodla pro změnu a odletěla tisíce kilometrů daleko, do vzdálené Afriky. Abych byla přesná, tedy na Kapverdské ostrovy. Samozřejmě jsem nemohla být na všech ostrovech najednou, pobývala jsem týden na nádherném ostrově Boa Vista.

Po denním válení na pláži a pozorování bleděmodré oblohy a vysokých tropických stromů, které tancovaly do rytmu větrného proudu, jenž jemně zpříjemňoval obrovská horka, jsem usoudila, že to není ono. Teď si asi říkáte, že jsem blázen, koneckonců, co je víc než se v únoru opalovat a vůbec nic nedělat, ale řekněme, že do mě vstoupil prahnoucí duch po poznání ostrova z úplně jiného úhlu pohledu.

A právě proto jsem se vydala mimo turistickou vyhlídku do pravého světa Boa Visty.

Boa Vista je jedním z ostrovů celku Kapverdských ostrovů, ležících v Africe. Hlavním městem je Sal Rei, které je nejznámějším turistickým centrem. Vedou zde pouze čtyři silnice, vše ostatní jsou cesty, které si řidiči vytváří spontánně při jízdě, protože písek každou cestu smaže. Bylo dechberoucí vidět tolik mostů, pod kterými byly vyschlé řeky a spadlé palmy z důvodu velkých větrů. Boa má velkou sílu z pohledu života prostých občanů.

Procházela jsem se městečkem, kde domy stály bez střech, nedostavěné, zchátralé, a i přes to zde běhaly děti šťastné ze svého života. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že mají úplně jiné lidské hodnoty než my. Protože začínali z ničeho. A i přes to se usmívali od ucha k uchu.

Ptala jsem místních obyvatel, jak zde vypadají jejich životy. Ostrov má nedostatek vody, proto vodu berou z moře. Mají jednu jedinou odsolovací nádrž na celý ostrov, elektřinu si vyrábí v naftových agregátech. Nemají hromadnou dopravu, po ostrově pouze jezdí autobus, který rozváží turisty, a poté autobus, který rozváží zaměstnance hotelů do práce a z práce. Místní letiště nemá žádné navigační přístroje, pro piloty je umění vůbec přistát. Neznají žádná nákupní centra, žádné velké obchody s potravinami, které si buď pěstují, anebo kupují v malých prostých obchůdcích. Avšak vládne mezi nimi spolupráce s Číňany, proto zde ve větších městech mají Číňani markety se svými sortimenty, především oblečením, a právě oni jim nechali vybudovat jednu větrnou elektrárnu jako pozornost. Kriminalita je zde na bodu nula, protože se všichni znají. Boa Vista je ostrovem, který se stále vyvíjí a vládne zde ekonomická svoboda.

Děti chodí do místní školky, od narození se přirozeně učí mluvit kreolsky. Poté mají povinnou školní docházku, kde chodí do školy, učí se úřední jazyk portugalštinu. První tři roky píšou, počítají a čtou, dalších šest let mají rozšířenou výuku, která je velmi podobná té naší. Když vystudují a nechtějí jít pracovat do hotelu nebo do zemědělství, jdou na univerzitu, která je v Sal Rei nebo v Rabilu. Populárním sportem je fotbal, hrají ho děti i dospělí a všichni chlapci touží být slavnými fotbalisty.

Kapverdské ostrovy byly portugalskou kolonií, avšak roku 1975 se staly samostatnou republikou.

Co se týče tradic, národní hrou je uryl, což je hra obsahující dřevěnou desku s důlky na kamínky. Ty znázorňují kozy, které si hráči navzájem překupují. Národním jídlem je Cachupa, což je vařená zelenina servírovaná s rybou popřípadě hovězím, kuřecím nebo kozím masem.

Pokud se bavíme o fauně a flóře, je velmi rozšířená a zajímavá. Podle statistik spadá sedm psů na jednoho Kapverďana. Když jsem se pohybovala ve městě, opravu psi pobývali na každém rohu. Avšak většina z nich byla zablešená a v srsti měla zakousnutá klíšťata. Pokud psi onemocní, obyvatelé je léčí sami, jelikož nemají žádné veterináře, nic takového u nich neexistuje.

Velmi zajímavé je, že nejvíce v lásce mají kozy. Neznamená to, že by kozy pro ně byly posvátné, ale chovají se k nim nejlépe, jak mohou. Jsou pro ně důležité, jelikož jim dávají mléko, posléze maso, které však konzumují jen výjimečně při nedělním obědu. Navštívila jsem místnost, kterou oni nazývají muzeem, kde chlapec Troy, místní muzejní průvodce, ukazoval lebky kozích hlav se slovy, při kterých poukazoval na to, jak užitečné pro ně kozy jsou.

Flóra je zajímavá tím, že se zde hodně využívá kukuřice. Semena kukuřice ručně nadrtí a poté z nich dělají nejrůznější moučníky nebo dětské kaše. A dětem místo sladkostí dělají populární popcorn na všechny způsoby, připravený v hrnci na ohni. Také mají zavedené EkoFarmy, kde pěstují nejrůznější ovoce, jako jsou třeba sladké brambory, banány, mango, rajčata, papája, a chovají kozy. Papája je pro ně důležitá, protože nepotřebuje tolik vody, na rozdíl od banánovníku, navíc zajišťuje přísun energie a dostatečné množství vitamínů na celý den.

Zamířila jsem přes poušť k pobřeží. Musím zmínit, že jsem nic krásnějšího neviděla. Přišla jsem blíže k nádherné pláži a ztuhla jsem. Z krásného místa se v tu chvíli stalo něco nepochopitelného. Nevalná hromada odpadků byla nahromaděna při pobřeží. Určitě jsme všichni četli ty kauzy o “Plastic Ocean”, nesmyslné hashtagy #třiďteplasty a podobné věci. Můj názor byl, že z projektu se stal trend. Většina lidí rádoby třídila plasty, ale pak, když jsem je potkala, byli schopni házet všechno všude a zároveň nic nikam. Já jsem zůstala neutrální, možná jsem se i přikláněla k většinovému názoru, že jeden člověk nedokáže ovlivnit životní prostředí tak velké planety. Ale musím přiznat, že tohle mi změnilo pohled na všechno. A myslím si, že to každý musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, jak velký problém to je. Avšak nebudu vás tady poučovat a organizovat vám život. Nemám takový vliv na lidstvo, lépe řečeno žádný. Když to vezmu z mého pohledu – pohled na krásný mys, který klesá téměř do žádné naděje, mě přiměl přemýšlet a zpytovat svědomí nad svými resty s odpadky. Myslím si, že je pravý čas s tím něco udělat. Umírají kvůli tomu nejen krásné výhledy a zvířata, ale i naděje. Ta je však známá tím, že umírá jako poslední, tak uvidíme. Chci sdělit jediné. Prosím, zamysleme se.

Ostrov Boa Vista mi věnoval mnoho informací a myšlenek. Určitě je to přesně to místo, kam se ráda budu vracet, a doporučuji se sem podívat. Ať už za Atlantickým oceánem, výborným jídlem, kulturou, nebo nadějí.

Tereza Šimurdová (3.A)