JAKO BŘITVA

Studentka PSJG Berta Elisabeth Hochmanová (2.A) získala svou první roli ve Východočeském divadle v Pardubicích ve hře Lenky Lagronové Jako břitva. Po několika letech působení v divadelním studiu LAIK je to samozřejmě velký úspěch.

Hra, jež je inspirovaná životem spisovatelky Boženy Němcové, měla v červnu generální zkoušku, ale předpremiéra byla vzhledem k vládním omezením přesunuta na 1. září 2021 a vlastní premiéra by měla být v říjnu 2021.

„Mám samozřejmě velkou radost,“ sdělila nám své pocity po generální zkoušce herečka Východočeského divadla Berta Elisabeth Hochmanová, „škoda jen, že složitá situace brzdí můj herecký vývoj.“ Bertička se těší na další role. Mezi její vysněné pochopitelně patří klasické postavy jako Shakespeareova Julie či Rostandova Roxana, pro něž má všechny předpoklady, ale její cíle jsou mnohem barvitější. „Ráda bych se prosadila také v muzikálu,“ pokračuje a naznačuje tím, že se kromě divadla věnuje také zpěvu.

Ale jak nám Bertička potvrdila, hlavně chce hrát. Lákají ji i menší role, i v nich přece lze prokázat svůj um. V klasice by si chtěla zahrát třeba Krystýnu v Našich furiantech nebo Haničku v Lucerně. V novějších kusech ji láká třeba Helenka či Virgínie v Slaměném klobouku, ráda by si zahrála i v nějaké pohádce (hádáme, že princeznu Zlatovlásku), ale nejradši by se vypravila na Kunětickou horu na muzikálovou podobu Noci na Karlštejně nejen v divácké roli.

Sny jsou od toho, aby se uskutečnily, a tak Bertičce přejeme, aby mohla (a směla) těšit divadelní diváky svým hereckým uměním a splnila si i ta nejtajnější přání.

A než se vypravíte za Bertičkou do divadla, můžete si ji poslechnout jako zpěvačku – sólistku (ve videu můžete v úvodu spatřit i jejího věrného přítele, který ji nezištně podporuje v jejích uměleckých aktivitách), nebo členku dívčího a smíšeného komorního sboru. Klavírní doprovod ve všech případech zajistil MgA. Petr Hostinský. Nahrávky pocházejí ze soutěže Hlas Česka.

Mgr. Jiří Aubris

První snímek je ještě z LAIKu, druhý už z generelní zkoušky dramatu Jako břitva.

OPEN DWOOR 2021

ZUŠ Střezina připravila i na letošní rok svůj závěrečný festival. Podle našich informací akce začíná na Jihu v pondělí 28. června 2021 v 15.00 (tomu odpovídá i facebookový údaj Střeziny, na klasických stránkách mají 14.00).

Jako vždy se tam divákům představí řada studentů PSJG – např. určitě Jan Čamr (5.G) jakožto člen orchestru STO (hrát by měli od 20.30). Očekávat lze účast řady tanečníků, výtvarníků, divadelníků a především muzikantů. Získat podrobnější program není v našich silách (pokud existuje), ale lze očekávat třeba účast Elišky Dvořákové (3.A), Veroniky Vítkové (2.A), Markéty Mourkové (2.A), Moniky Kottové (2.A), Michaely Hejnové (6.F), Nely Žďárkové (5.G), Terezy Vosáhlové (4.F), Jana Pátka (2.G) a nejspíš ledaskoho dalšího.

Mgr. Jiří Aubris

Pozvánky do duší

Jak to bylo v té pohádce? Za devatero horami (Novým Hradcem) mezi dvěma oceány (Cikán a Biřička) se rozkládalo tajemné království. A nebylo to jen tak ledajaké království. Nežil v něm mocný král, ale vládlo v něm devět královen (Múz). A všechny je tam pozvala a nechala panovat jedna tuze zajímavá Eliška.

Myslíte, že takové pohádky neexistují? Jakpak by ne! Právě tuhle nedávno nenapsala, ale nakreslila Eliška Dvořáková (3.A). Kdo chce její pozvání do duše přijmout, musí se vydat naznačeným směrem. A když budete hodní, Eliška vám třeba poskytne i souřadnice, kde máte pátrat. Není to ani v rákosí, ani na ostrůvku, ani v korunách stromů. Lesní výstavní síň, která se teď vlivem deště trošku proměnila v bažinku, vás určitě laskavě přivítá a Eliščiny kresby pohladí po duši.

Mgr. Jiří Aubris

Byli jste už na výstavě?

Někdo si možná řekne: „Na jaké výstavě? Co to má znamenat? Vždyť to se přece nesmí!“ Ale to není tak jednoznačné, jak se to může zdát. Jsou totiž vystavovatelé, kteří si i s různými zákazy umějí poradit. Samozřejmě nejde o žádné protiprávní jednání. Ale taková výstava za oknem do ulice? A právě na jednu takovou vás zveme.

Studentka PSJG Veronika Vítková (2.A) je známá svou příchylností ke všemu maličkému. Proto má ráda malá písmena (ta velká bere na milost jen výjimečně) a teď také malé výstavy. Jednu takovou malou (vše je v jednom okně) výstavu naleznete na Malém (jak jinak) náměstí v Hradci Králové. Stačí zapátrat na půlnoční straně náměstí, to správné okno najdete hned vedle domu s bílým (opravdu ne černým) koněm – směrem k domu, kde u babičky pobýval za studií Karel Čapek (dnes je v tom domě hotel a restarace – pojmenovaná je ovšem po královně, ne po Čapkově babičce).

O Veroničině výstavě určitě platí, že rozhoduje kvalita, ne množství. Ale o tom se musíte přesvědčit sami. My k tomu můžeme jen doporučit (vzhledem k Veroniččině zálibě v maličkostech, ovšem ohromných svým obsahem) brýle. Veronika píše malá písmena důsledně malá.

Mgr. Jiří Aubris

Interview s Andreou Šilhábelovou aneb Andy literární

K rozhovoru jsme si tentokrát pozvali studentku 6.G Andreu Šilhábelovou. Ta studuje v třídě s informatickým zaměřením a sem také směřuje své studijní i vědecké aktivity – např. s prací Gamifikace jako jedna z metod učení obsadila v okresním kole SOČ (Středoškolská odborná činnost) 3. místo. My jsme si ji však pozvali, abychom si popovídali o jejím vztahu k literatuře. Ne každému to musí být známo, ale Andrea je velmi šikovnou spisovatelkou. Ale to už je předmět našeho rozhovoru.

Jak se to stane, že studentka informatické třídy píše romány?

Začala jsem sepisovat příběhy od doby, co jsem se vůbec naučila psát, tedy mnohem dříve, než jsem si vybrala zaměření k budoucímu povolání. Je to čistě moje vášeň, koníček, který nemá nic společného s tím, čemu bych se pracovně jednou chtěla věnovat.

Pro koho ty první příběhy byly určené?

Úplně první příběhy jsem psala přes sociální sítě své starší sestře, ale později jsem psala jenom sama pro sebe do šuplíku a příběhy často ani nedokončila. Doteď mám v hlavě mnoho nápadů a občas je těžké setrvat u jednoho z nich, především tehdy, když v něm na vás čeká z hlediska psaní náročná část.

A co ve škole? Určitě jste ráda psala slohové práce? Líbily se paní učitelce?

Slohové práce vždy byly má silnější stránka, ale abych pravdu řekla, ani zdaleka nejoblíbenější. Počet slov mi přijde velmi limitující a často mě omezuje i téma. Upřímně: velmi nerada píšu „na povel“ a na téma, které mi není blízké.

A Vy máte nějaké slabší stránky?

Samozřejmě, každý má nějaké slabší stránky. Vzhledem k tomu, že jsem spíše kreativní typ člověka, a tudíž ve svém volném čase maluji a píšu, tak mou slabší stránkou jsou sportovní aktivity. Ale i přes to jsem nalezla takové, které mě baví a dělají mi radost.

Jak jste se dostala k žánru sci-fi a fantasy?

Jakožto vášnivou čtenářku mě vždy tyto žánry přitahovaly více než jakékoli jiné a staly se mi také nejbližšími. Jejich půvab spočívá v oproštění se od všedního světa a jeho pravidel, dává to neskutečný prostor pro fantazii a dle mého názoru to vypovídá o autorovi a jeho myšlení daleko více než jiné žánry.

Kteří autoři na vás měli největší vliv?

Těžko říci, zdali největší vliv, ale mé dříve velmi oblíbené tituly byly Hunger Games od Suzanne Collins a Labyrint od Jamese Dashnera. Zpětně mi přijde, že jsou jejich hlavní hrdinové příliš „kladní“, ano, mají třeba někde nějakou tu chybičku nebo se nějaké výjimečně dopustí, ale jejich charakter je převážně kladný, což mi přijde typické pro kategorii Young Adult, Sapphire zde není žádná výjimka. Nyní dávám přednost titulům, jako jsou Píseň ledu a ohně nebo Zaklínač, kde jsou postavy skutečně černo-bílé a chvíli je zbožňujete a chvíli nenávidíte.

Ale vaše první práce byly spíše pohádky, ne?

Ano, první práce skutečně byly pohádky, velmi krátké, a abych pravdu řekla, tak ne příliš povedené. Ty jsem raději rovnou po dopsání smazala.

To se nám ani nechce věřit, ale když nejsou důkazy, pojďme dál. Kdy jste se tedy dostala k sci-fi?

Přibližně ve 13 letech, při nástupu na toto gymnázium, do té doby jsem psala spíše krátké, žánrově rozmanité povídky.

V době studia na gymnáziu jste také přešla od povídek k románu. Čím to bylo způsobeno?

Ve své prvotině jsem zobrazila jakýsi psychický vývoj hlavní hrdinky, zčásti inspirovaný mou osobou, a mé názory na svět kolem mě, a díky tomu mě tento příběh neskutečně chytil, na rozdíl od předchozí tvorby, a ani jsem se nestačila rozkoukat a první díl měl necelých 400 stran a příběh byl sotva v polovině. Byla to tedy spíše náhoda než záměr.

Román se jmenuje Sapphire. Co Vás k napsání inspirovalo?

To je velmi těžká otázka, ale když se na to teď dívám zpětně, myslím si, že to bylo hledání mé osobnosti a zároveň četba, kterou jsem v tu dobu zbožňovala – tedy boj hrdinky/hrdiny proti celému světu – a která se často podobala něčemu, čím jsem si procházela. Pocit, že vždy budu mít kontrolu nad tímto svým světem, byl v mnohých chvílích neskutečně uklidňující a potřebný.

Ani se mi nechce věřit, že Sapphire je vaše prvotina. Překvapující je především propracovaná psychologie postav. Jak jste si je připravovala?

Do hlavní postavy jsem si promítla především sama sebe, ale ve „zdokonalené“ verzi, jak už jsem zmínila dříve – v té pro YA typicky „kladné verzi“. Charaktery zbylých postav jsem seskládala především na základě jejich vztahu s Gwyneth (hlavní hrdinkou), často jsem se inspirovala vlastnostmi mých přátel nebo rodiny. Jednou jsem slyšela výtku, že některé postavy jsou nevýrazné, ale osobně si myslím, že to příběhu dodává realističnost. Ne každý člověk má výraznou osobnost (což rozhodně nepovažuji za chybu) a s takovými lidmi se setkávám denně.

Co bylo pro vás při psaní románu Sapphire nejobtížnější nebo nejnáročnější?

Z pozice spisovatelky bylo velmi obtížné myslet na to, že čtenář neví všechno, co se autorce honí hlavou. Tedy svět Tarigetu a Nayritu byl čtenáři ukázán vlastně jenom z velmi malé části, protože jenom ta byla důležitá pro příběh, ale světy samozřejmě mají další a více promyšlená pravidla, na která již nezbyl prostor. Musela jsem si tedy dávat pozor, jak v co nejkratších úsecích vysvětlit o těchto světech co nejvíce.

Takže se můžeme těšit na svět Tarigetu a Nayritu i v nějakém dalším románu?

Tuto možnost nevylučuji, protože přece jenom mi je tento svět neskutečně blízký a strávila jsem jeho vymýšlením prakticky 5 let, ale myslím si, že by tento svět měl skončit spolu s daným příběhem. Raději bych se teď věnovala sci-fi či fantasy tvorbě v paralelní současnosti.

Vraťme se však k již existujícímu románu. I po stylistické stránce román nenapovídá, že jde o prvotinu začínající spisovatelky. Především je fascinující rozdíl ve formě prvního dílu oproti druhému. To byl záměr od počátku?

První díl jsem začala psát v 13 letech a psala jsem jej 4 roky, neustále jsem přepisovala dějovou linku, teprve vymýšlela, jak to dopadne, ale při psaní druhého dílu už jsem byla vyspělejší a věděla jsem přesně, co od příběhu chci a jak má dopadnout. Řekla bych, že tedy tato skutečnost dělá určité rozdíly mezi díly, zároveň mi to ale nepřijde jako chyba, jelikož i díky ich-formě to působí, nebo alespoň má působit jako vývoj hlavní hrdinky.

To určitě není chyba, naopak čtenáře překvapí další, resp. vyšší rovina vyprávění. Co vás přimělo k tomu líčit ve druhém dílu příběh z perspektivy více postav?

Po konci prvního dílu, kde nastal menší zvrat, jsem chtěla doříct i tu stranu příběhu, která nepatřila hlavní hrdince, ale byla pro další vývoj velmi důležitá. I proto název knihy odpovídá příjmení rodiny, o které kniha vlastně je, a nenese jen jméno hlavní hrdinky.

Povídáme si o vašem románu, problémem ale je, že ještě nevyšel. Můžete román trochu přiblížit i těm, kteří ho nečetli?

Mohu čtenářům poskytnout anotaci, kterou jsem si pro tento příběh připravila:

Až doposud vedla Gwyneth poklidný život „lepšího“ občana Tarigetu za peníze, které dostala jako odškodné za matčinu smrt při vládní misi. Nyní, o 13 let později, po ní chtějí, aby tuto misi absolvovala také. Je nucena souhlasit, jelikož cílem je získat artefakt, který má lidstvu zaručit budoucnost a vládě výhodu ve válce, již vede s uprchlíky, takzvaným Nayritem, prosazujícím svobodu a život, který byl před apokalypsou. Cestou zjišťuje, že i tato organizace ji chce pro sebe. Zároveň odhaluje tajemství o své rodině a o sobě samé. Musí se rozhodnout a její rozhodnutí změní celý svět, a to navždy.

A přiblížíte nám také více ty dva světy – Tariget a Nayrit?

Tariget vznikl spojením několika států a oficiálně je to jediný stát, který nyní existuje. Má jednotnou vládu a jedno náboženství, které odkazuje na jakousi apokalypsu a chyby světa před ní. Jeho opakem je Nayrit, což je organizace uprchlíků, kteří nesouhlasí s totalitní vládou Tarigetu a chtějí svobodu, jež kdysi byla samozřejmostí.

Je svět Tarigetu a Nayritu ovlivněn Tolkienovou Středozemí? Protože oba tyto světy jsou velmi pečlivě propracované a promyšlené, a tak se souvislost s Tolkienem přímo nabízí.

Pán Prstenů a Hobit jsou jedny z mých nejoblíbenějších filmů, ke knihám jsem se bohužel ještě nestihla dostat. Přímou souvislost nevidím, ale je možné, že mě tento svět podvědomě ovlivnil.

Více bychom čtenáři asi naznačovat neměli, aby nepřišel o prožitek z četby. Teď se tedy nabízí otázka, kdy váš román vyjde.

To by mě také velmi zajímalo (smích), ale je to komplikovanější, než se zdá. Nejdříve jsem vyzkoušela vydání skrze soutěž, ale najít takovou, která by dovolila zúčastnit se s románem o necelých 400 stranách (když vezmeme jen první díl), je samo o sobě velmi náročné. Poté jsem zkusila oslovit nakladatelství Pointa, ale tady jsem narazila na problém s neskutečnou částkou, kterou je potřeba zaplatit nejen za náklady tisku, ale i práci na rukopisu. Nyní tedy oslovuji různá nakladatelství a Pointa by případně byla až jako poslední možnost. Takže papírová verze románu ještě k dispozici není, ale kdo by měl zájem, může mě kontaktovat a poslat mu PDF verzi není žádný problém. Knihu bych si přála vydat pro radost, nikoli pro peníze, takže každý čtenář pro mě mnoho znamená.

Tak vám (i nám) tedy přejeme, aby váš román co nejdříve vyšel, případně aby se našel sponzor, který by jeho vydání podpořil. A budoucím čtenářům přejeme podobně strhující zážitek z četby, který jsme při četbě Sapphire měli my.

Mgr. Jiří Aubris

Poznámky k fotogalerii:

Na prvním snímku je titulní strana románu Sapphire, na druhém autorčina ilustrace k románu a na třetím sama spisovatelka.