Blog PSJG

Často se stává, že vybíráme cizí kraje na strávení dovolené. Ale proč? Nemá snad Česko co nabídnout nám, Čechům? Já myslím, že má a chtěl bych vám tímto článkem přiblížit jeden z klenotů České republiky – Český Krumlov.

Český Krumlov leží v jižních Čechách, přibližně 30 km od Českých Budějovic. Samotné město se rozprostírá na ploše 22 km² a má 15 tisíc obyvatel. Nad celým městem se tyčí zámek, který byl přestavěn z hradního komplexu. Tento areál je druhý největší v České republice a to po areálu Pražského hradu. V příkopu u zámku jsou medvědi – dokonce je zde matka známých méďů z večerníčku. Nejsou sice akční nebo hyperaktivní, a často ani nejsou vidět, ale jako malý jsem chodil do města jen kvůli nim. Součástí zámeckého areálu je i zámecká zahrada, která zabírá plochu deseti hektarů. Mimo jiné se zde nachází i otočné divadlo. Pod zámkem se klikatí Vltava, na jejichž březích stojí spousta restaurací a kaváren a také místní pivovar. Během povodní v roce 2002 mohli pivaři brečet – a jistě i brečeli, protože Vltava jim odnesla sudy s pivem z pivovarského areálu. Ve městě se také nacházejí dva původně gotické kostely – kostel sv. Víta a kostel sv. Jošta – ten byl ovšem několikrát přestavován a na začátku 20. století dokonce sloužil jako obytný dům a dnes slouží jako muzeum loutek. Na náměstí Svornosti můžeme navštívit Muzeum tortury, abychom lépe poznali způsoby mučení ve středověku. Kdo na to přeci jen nemá žaludek, určitě neodolá místním restauracím a hospůdkám. Mně osobně tedy vždy tečou sliny, když vidím turisty, kteří se cpou grilovanými žebírky nebo jinými českými pochoutkami.

Možná vám ale pořád hlavou běhá myšlenka, proč se sem vydat? Vždyť do hospody si můžu zajít v Hradci, českou kuchyni ochutnám doma, tak proč jet sem?

Máte-li rádi historii, zámecký areál se vám jistě bude líbit. Muzeum tortury určitě také, přestože představy, že máte některý způsob mučení podstoupit, nejsou nejhezčí. Pro ty, co stejně jako já rádi fotí, mám dobrou zprávu. Naleznete zde spoustu míst, odkud pořídíte spoustu krásných fotek – například průhled z ulice Masná na zámeckou věž. Noční fotografie mají také své kouzlo, stejně jako celé město, které je v noci jednoduše pohádkové – pro inspiraci přidávám pár vlastních fotografií. A klidně se s vámi vsadím, že po návštěvě budete mít fotek habaděj, stejně jako já. Předem podotýkám, že na prohlídku města vám bude stačit jeden víkend. Jistě se sem ale budete rádi vracet, stejně jako já.

Jak jsem se zmínila v předchozím díle, Svatý Petřík fungoval i další den. Od rána bylo pěkně a my jsme jeli do Fontainebleau. Cesta trvala asi hodinku – čas nezbytný k tomu, abychom se dozvěděli, jak původně lovecký královský zámeček měnil v čase svůj vzhled, jak na něho dohlížely královské milenky i manželky, jaké zde proběhly události a jak to udělat, abychom si ho v klidu prohlédli. Macatí kapři v zahradním rybníku, sporadicky osázené záhony ve francouzské zahradě, ale i krásně zabarvené listí v zahradě Dianině. Ospalé městečko a živý, barevný a voňavý trh za kostelem a pochopitelně teplíčko. To všechno patří k Fontainebleau. Překrásné místo!

Náš program byl ale bohatý, museli jsme do Versailles. Opět asi hodinu trvající přesun nám byl vyplněn vyprávěním o stavbě zámku, který nemá v Evropě konkurenci, ale i o životě v něm, o pracovitém Ludvíku XIV., o jeho zálibách a milenkách, o jeho potomcích a jejich osudech. A najednou jsme byli tam – na nádvoří mraveniště turistů, v zámku mírná mela, v zahradách jezdí golfové vozíky, vláček s důchodci… Abychom se z přemíry historie nezbláznili, zajeli jsme si i do hypermoderní čtvrti La Défense. Ty mrakodrapy jsou fakt krásné -hlavně, když se do nich opírá večerní sluníčko. Úředníci jako kobylky valící se ven ze stovek úřadů, obchoďáky praskající ve švech, desítky kaváren plných lidí až po strop – prostě všude typická odpolední tlačenice.

I sobota byla od rána přívětivá, sluníčko hřálo a my projížděli po prázdné dálnici zpátky do Paříže. Z Italského náměstí po „Gobelínce“ ke staré vojenské nemocnici Val de Grace a dál na Montparnasse. Minuli jsme slavné kavárny, i ten jediný mrakodrap, a sjeli dolů k Invalidovně. Seinu jsme přejeli po načančaném mostě Alexandra III., pak konečně také zaparkovali v podzemí Louvru. Obrovský prostor pod hlavním nádvořím bývalého královského paláce, prosvětlený pyramidami, byl přímo úchvatný a geniální – ty davy se sem krásně vejdou. Za chvíli už jsme byli mezi exponáty. Zvolili jsme jenom takový seznamovací okruh, postupně jsme se dostávali k proslulé Moně Líze, ale pořád stačili vnímat i tu další krásu kolem. Pod naším koníkem jsme se všichni sešli potřetí a naposledy. Pak jsme jeli metrem k Moulin Rouge a stoupali na opravdivý kopec Montmartre. V bazilice Sacré Coeur jsme si poslechli zpívající jeptišky, koukli na malíře a zaslechli také piano z hospody „U Vývrtky“. Začal první liják. Běželi jsme pod deštníky do vchodu metra. Zde platí jedno důležité heslo – nejdříve razance a pak omluva! Jinak se do metra nedistanete! Uvnitř pak na mne pak na chvíli dolehnul intenzivní pocit, že jsem někde úplně jinde – znáte to „déja vu“. Tak trochu jsem si tam připadala jako na černém kontinentě…

Pod Vítězným obloukem byla vojenská paráda. Veteráni – pamětníci tam byli dekorováni za zvuků kapely v bílých uniformách. Po Champs Elysées proudily davy lidí a my s nimi. Na Champs Elysées také začalo trochu pršet, ale nám to nevadilo. Procházeli jsme kolem luxusních butiků vyhlášených módních značek, jako např. Versace, Luis Vuitton nebo třeba Salvatore Ferragamo a Chanel. Teprve zde se vyloupla ta pravá francouzská smetánka, která čekala na začátek divadelního představení. Dámy v noblesních róbách a pánové ve fraku… Skvělé!

V přístavu Alma jsme nastoupili na loď a tady teprve končí čárymáryfuk Svatého Petra – začalo pořádně pršet. Nám to ale nevadlo. Byli jsme schovaní pod stříškou lodi a sledovali tu krásu se zatajeným dechem. Jak se postupně stmívalo, Eiffelovka se rozsvěcovala a mne se zdálo, jako by svým světlem v dálce někoho hledala. V deset večer pak Eiffelovka začala bělostně blikat, jako byste byli na Time Square. Byla to nádhera a my běželi do autobusu, protože se nám zase pěkně rozpršelo. Nastoupili jsme dovnitř a hledali svá místa. Projeli jsme naposledy Paříží a mávali známým místům až na hranice města. Paříž jsme si fakt užili. A až pojedeme příště – a že pojedeme, protože jsme se řádně a hlasitě rozloučili se seržantem – budeme už vědět, jak to udělat, abychom k tomu měli to nejkrásnější počasí. Musím jen dodat, že rozsvícená Eiffelovka byla úchvatná i v dešti!

Doufám, že jsem vás dostatečně „vyburcovala“ k úvaze o tom, zda stojí za to navštívit toto nádherné město. Paris mon amour!