Autor: Jan Jírovec

Co si budeme povídat, všichni jsme vyrostli na pohádkách a tu o hloupém Honzovi, který se jednoho dne svalil z pece a rozhodl se vydat do světa, zná snad každý. Já ji měl jako malý obzvlášť rád, snad kvůli shodě jmen, snad kvůli té představě a šťastnému konci, každopádně byla to skoro #1 pohádka mého dětství. Nikdy mě snad ale ani ve snu nenapadlo, že bych se jednou mohl dostat do stejné situace… Pravda, můj případ se od pohádky v několika ohledech liší. Předně doufám, že nejsem až tak moc hloupý Honza a dále pak například také tím, že nemám doma pec, ze které bych se mohl svalit a říct si: „Tak, lenosti bylo dost, mámo dej mi buchty, jdu do světa!“ Něco společného se ale přeci jen najde.
Chtěl bych se s Vámi podělit o, řekněme, moji zkušenost. Možná jste někteří z Vás zaznamenali nabídku prostřednictvím školního e-mailu na roční stipendijní pobyt na střední škole v USA a dost možná, jste ji, alespoň zpočátku, stejně jako já, „ignorovali“. Sám přesně nevím, z jakého důvodu, zda to bylo ze zvědavosti, nadšení se pro věc, neuvědomění si všech pro a proti, nebo tím, že jsem si šel slepě za svým, hlavou proti zdi jako beran, ačkoliv jsem vlastně rak, každopádně mé konečné rozhodnutí bylo jasné, za zkoušku nic nedáš. Co čert nechtěl, shodou náhod a štěstí, kterému jsem šel naproti, jsem obstál ve výběrovém řízení a tak už vše nasvědčuje tomu, že budu, stejně jako ten hloupý Honza z pohádky, i já balit buchty a vyrazím do světa.
Proč to ale píši? Chci se chlubit? Rozhodně ne. Chtěl bych Vám alespoň přiblížit, co musíte splnit, abyste získali stejnou, nebo podobnou možnost, jako já. Co jsem tedy musel splnit? Do výběrového řízení se mohl přihlásit kdokoliv, kdo splňoval následující podmínky: dostatečná znalost anglického jazyka (prověřeno testováním), známka z anglického jazyka za poslední tři roky studia nesměla být horší, než dvojka, věk do 18ti let – nejsem si zcela jist, kolik byla spodní věková hranice, myslím, že 15 let. Dále bylo potřeba napsat esej, ve které bylo třeba popsat sebe, svou rodinu, jak trávíte volný čas, celkový rozsah kolem 700 slov. Po testování (které podle mě nebylo moc složité, v podstatě velmi podobné testy na „listening“ a „reading“, jako děláme na hodinách angličtiny, někdy dokonce i lehčí) byli z přibližného počtu 20 zájemců vybráni čtyři uchazeči, ze kterých si později vybrala americká strana jednoho vítěze. Abych ještě nezapomněl, po testování jsem dále musel vyplnit několik formulářů, to je už ale doslova formalita, pokud si pohlídáte potřebné termíny odeslání. Pak už Vám nezbývá nic jiného než čekat a doufat 😉
Jaká je teda celá pointa mého článku? Dělejte více než ostatní, účastněte se na první pohled zbytečných školních kol rozličných soutěží s rozličnými tématy, protože to jsou věci, které Vás posunou dál, věci, které Vám dávají výhodu před ostatními, aniž byste si to uvědomili. Nakonec i mezi námi studenty ne příliš oblíbená „Tvořivá klávesnice“, kterou musíme všichni dělat, je vlastně to nejlepší, co nás může potkat a otevírá nám další, jiné, dveře do světa. V neposlední řadě je potřeba si věřit, jít si za svým snem, následovat svoje srdce, i když nevěříte, že se do Vámi vytouženého cíle dostanete. Svět je plný náhod a štěstí, kterému jen musíme jít naproti a skočit po každé možnosti. Možná teď zním jako Vaši rodiče, možná mě máte za exota, anebo mi to prostě jen nevěříte, stejně jako jsem podobným článkům nevěřil ani já. Věřit mi nemusíte, možná si ale jednou na tento článek vzpomenete a pochopíte, co jsem se snažil sdělit.

Na našem gymnáziu jsou oslavy Evropského dne jazyků již tradicí, v letošním roce jsme slavili tento den 26.září. Účelem celé akce, jak název napovídá, je seznámit studenty se světově užívanými jazyky a procvičit si je. Výuka tedy probíhá odlišně – studenti, rozděleni ve skupinkách dle příslušného cizího jazyka, celý den hrají hry, konverzují a dozvídají se informace a zajímavosti z daných zemí. Myslím si,že se jedná o akci oblíbenou a jistě i užitečnou. Jelikož jsme spolu se svým kamarádem a kolegou, který tento den zachytil na svůj fotoaparát, Petrem Hýbnerem, dostali za úkol napsat o tomtu dnu článek, měli jsme možnost nahlédnout do jednotlivých skupin a zjistit, co se kde dělo.
Jak jsem již napsal výše, výuka probíhala v malých skupinkách. Své zastoupení měl samozřejmě jazyk anglický, dále německý, na naší škole velmi populární jazyk španělský a své místo měla také i francouzština. Nejdříve jsme navštívili španělský jazyk, neboť jsme mohli zhlédnout prezentaci argentinské studentky o své rodné zemi. Studenti měli také možnost se zeptat na zajímavosti ze života v Argentině, dozvěděli se o tradicích, zvycích a zajímavostech. V další skupině pak vařili „Guacamole“- pokrm z avokáda, rajčat, cibule a jogurtu podávaného s tradičními „nachos“. Nevěřili byste, jaká to je dobrota.
V německém jazyce nemohl chybět zpěv s paní profesorkou Bendlovou, takže se školou ozývalo „Biene Maja“ a další oblíbené písně studentů. Mezi další aktivity patřila samozřejmě důležitá konverzace, „ věc“, kterou si myslím,že v životě použijeme nejvíce. Výuku dále obohatily soutěže a hry, vítězové získali sladkou bonbónovou odměnu.
Pro mě osobně byla nejzajímavější francouzština, neboť té nerozumím ani slovo. Studenti si připravili prezentace o jednotlivých regionech Francie, o zvycích i jídle a postupně tak během dne celá skupina procestovala Francii křížem krážem. Program také obohatilo doplňování textu písní, např. od Edith Piaf – Non, je ne regrette rien. Ode mě patří studentům velký obdiv, já v textu ani nerozeznal, kdy jedno slovo začíná a končí.
Posledním jazykem byl jazyk anglický. Stejně jako v ostatních skupinách a jazycích i zde se asi nejvíce konverzovalo, studenti hráli hry a tak si zábavnou formou procvičovali své znalosti. U Paula jsme byli například svědky hry, ve které bylo potřeba v rychlosti využít slovní zásobu na dané téma.
Myslím si, že Evropský den jazyků se opět povedl,studenti se dozvěděli spoustu zajímavostí a doplnili tak své vědomosti nenásilnou formou. Za sebe mohu říci, že i mě tento den bavil, snad i mě něco naučil a posunul dále. Tak opět za rok na shledanou.

Když jsme vyrazili na cestu do divadla Drak na představení Mamma Mia, neměl jsem snad vůbec žádnou představu o tom, co bych měl čekat. Bylo to přeci jen jiné, než když jde člověk do divadla sám nebo s rodiči. Jednalo se o školní představení, ve kterém účinkovali samotní studenti. Tento fakt dodal představení jakýsi jiný „náboj“, chuť představení vidět a užít si jej naplno.

Hned na úvod mě osobně potěšil fakt, že vstupné bylo dobrovolné a že vybrané peníze směřovaly na podporu boje dětí s rakovinou, neboť dobrých skutků není nikdy dost, obzvlášť pak v dnešní době. Samotné představení pak bylo skutečným zážitkem. Myslím, že ti z nás, kteří představení zhlédli, se mnou budou souhlasit, že hra byla opravdu vydařená, plná vtipných scén a především skvěle zahraná. Skvělý dojem pak potvrdil tanec a zpěv, který celou hru obohacoval. Že se těch superlativ najde, viďte?

Nerad bych hru hodnotil, podle mě by si měl každý udělat svůj názor po zhlédnutí a mé hodnocení by jej nemělo ovlivňovat, každopádně se musím přiznat, že na představení rád vzpomínám a myslím si, že by byla velká škoda, kdyby vznikla pouze tato hra. Doufám tedy, že v budoucnu budeme moci zhlédnout další představení, na které se už teď těším. Na úplný závěr přikládám několik fotografií.