Bylo chladné odpoledne 24. října a já stála před zamčenými dveřmi Filharmonie Hradce Králové. Fakt, že jsem měla už dávno sedět vevnitř v teple a rozehrávat své zmrzlé prsty, mi na náladě nepřidal. Bezradně jsem tam ještě chvíli postávala, než mi na pomoc přišel kamarád a spoluhráč z kvarteta. „Kudy to jdeme?“ zněla moje první otázka, když mě vedl únikovým východem. „Nemáme svoji třídu, prostě jsme nějakou zabrali, pravděpodobně nelegálně. Pořádně se ani nevejdeme dovnitř, nikdo neví, kdy jde kdo zkoušet, není tam snad jedinej učitel a tímhle vchodem bychom jít neměli,“ rychle mě obeznámil s krutou situací.
Po příchodu do třídy, která měla nanejvýš dvakrát dva metry, jsme se snažili aklimatizovat a uklidnit, jak jen to šlo. Svou místnost jsme si označili papírkem Kytarové kvarteto ZUŠ Střezina a dokonce našli rozpis zvukových zkoušek. Samozřejmě dávno před námi i po nás zkoušeli i ostatní účinkující. Po zkoušce se každý rozprchl domů převléct do společenského a začít se nervovat z následujících pár hodin.
Koncert se konal ku příležitosti oslav hned dvou výročí. První a zároveň hlavní bylo samozřejmě sto let republiky a druhé šedesát pět let „zušek“. Vystupovali zde vybraní solisté a hudební tělesa ze ZUŠ Střezina a ZUŠ Habrmanova. Bylo zde zastoupeno opravdu všechno z hudebního oboru od dechových a smyčcových nástrojů až například po bubny.
Když jsem se vrátila zpět, do naší původně zabrané třídy, čekalo mě lehce nepříjemné překvapení v podobě akordeonového kvarteta ve vedlejších dveřích. Nechápejte mě špatně, proti akordeonům nic nemám. S výjimkou toho, že je lepší při hraní na kytaru slyšet svůj nástroj. Ne zvuk harmoniky z vedlejší místnosti. Atmosféra houstla i přes úsilí udržet dobrou náladu, které jsme společně jako kvarteto vyvíjeli. Jako šestnácté z dvaceti čísel jsme počítali s hraním nanejvýš hodinu po začátku koncertu. Ostatně, tak to bylo naplánované. Když ve zmíněných sedm hodin přišel náš pan učitel s tím, že hraje páté číslo, nebyla to příjemná zpráva. Ještě méně příjemný byl vzduch ve vydýchané miniaturní třídě a fakt, že opět nikdo nevěděl, co má dělat. Až o hodinu později přišla naše chvíle.
Z reakcí jsme při vstupu na podium prý působili sebevědomě. Můžu vám říct, že v tu chvíli před publikem stáli čtyři trémou spalovaní kytaristé, kteří nechtěli nic jiného než to mít konečně za sebou. Ruce se mi klepaly tak, že jsem stěží udržela kytaru a pomalu nedokázala odpočítat tempo. Když jsme převedli podle nás snad nejhorší výkon, co jsme mohli, po úkloně jsme se rychle chtěli ztratit do zákulisí. Překvapením však bylo, že obecenstvo stále tleskalo a my byli nuceni se vrátit a uklonit znovu.
Nakonec byl koncert dlouhý skoro tři hodiny, v sále bylo horko, publikum muselo být úplně vyčerpané a od ostatních účinkujících jsem slyšela jen to, jak se jim jejich výstup nepovedl. Všichni ale opouštěli filharmonii s širokým úsměvem na tváři.
Markéta Mourková (2.F)
Jen snad dodejme, že s úsměvem ve tváři a spokojeností v duši odcházeli především diváci, kteří nikterak nebyli stresováni složitými přípravami, ale zato nadšeni vynikajícími výkony interpretů…
Fotogalerii z koncertu lze nalézt na stránkách ZUŠ Střezina, odkud jsme také převzali druhý (kvalitnější) snímek.
