Zpěv se line Parníkem

Je dvacátého druhého března půl sedmé ráno a naše hudební skupina se odebírá z hradeckého hlavního nádraží směrem k vlaku do Pardubic. Hladce zvládne přestup a než se nadějeme, sedí ve vlaku směr Ostrava. Tříhodinová cesta rychle ubíhá a kupé se stává provizorní zkušebnou. Tóny francouzského šansonu se linou celým vlakem a k všeobecnému překvapení se žádný z cestujících nebouří. „Následuje stanice Ostrava hlavní nádraží,“ oznámí hlas a je čas „vylodit se“. Rychlá kontrola nástrojů, zavazadel i pasažérů a rázem stojíme před eskalátory.

Cestou k autobusovému nádraží si každý nervózně mumlá pod vousy text, aby mu náhodou nevypadlo nějaké to francouzské slovíčko, a když už mi hrají v hlavě všechny možné písně, až na tu mou, stojíme před Parníkem. Nenechte se mýlit, bylo by jistě zajímavé zpívat za zvuků mořského příboje, v tomto odvětví má však Česká republika značné nedostatky. Musíme se tedy spokojit s hudebním klubem Parník, kde se soutěž koná již po několikáté.

Registrace i organizační věci proběhnou bez komplikací, rázem je čas na zkoušky. Nebudu vám lhát, poslouchat úžasné hlasy a dokonalou francouzštinu ostatních soutěžících je vcelku demotivující, na trému bylo ovšem příliš málo času.

Ani jsem se nenadála a moderátor vyslovuje mé jméno společně s krkolomným názvem písně. Nemůžu mluvit za všechny, já si ovšem vystoupení nadmíru užila. Snad ještě větší zážitek byl poslouchat soutěžící z různých koutů republiky, jejich výběr písně a rozmanitost hlasů.

Když všichni odzpívali a porota vyhlásila výsledky, Parník osiřel a my se vydali zpět na nádraží. Půlhodinu před příjezdem vlaku jsme si zkrátili neoficiálním a nezáměrným koncertem na nádraží. Lidé se zvědavě otáčeli za zpěvem a tóny cajonu, kytary a akordeonu, někteří dokonce přišli blíže a vyžadovali další a další písně.

Už byl ale čas odjezdu a my, unavení a vyzpívaní, nasedli do vlaku směr domov.

Tam, kde byla dvacátého druhého března o půl sedmé ráno spatřena skupina hudebníků našeho gymnázia, se tentýž den kolem osmé hodiny večerní tatáž skupina rozutekla.

Markéta Mourková (2.F)


K tomuto příspěvku dodejme, že muzikanti z hudebního klubu PSJG na celostátní soutěži v interpretaci frankofonní písně ze čtyř kategorií dvě vyhráli (skupina a dospělí) a v třetí (sólisté do 15 let) obsadili 2. místo! Přesné výsledky naleznete v Aktualitách. A nezapomeňte se podívat na video s nahrávkou vítězné skupiny!

Autorské čtení spisovatelky Ireny Douskové na PSJG

Irena Dousková je autorka, jejíž knížky zaujímají své místo v knihovnách i na seznamu povinné četby pro maturanty. Už při vstupu do třídy z ní čiší charisma, kterým si nás podmaňuje i ve svých dílech, protože se jí podaří je tak nějak „přenést na papír“.

Na knihách Ireny Douskové jsem v podstatě vyrostla a místo bratří Grimmů jsem četla Hrdého Budžese (troufám si říct, že umím kapitolu Jak umřela Olinka Hlubinová nazpaměť), proto se za mě přimluvila má profesorka českého jazyka a bylo mi umožněno zúčastnit se autorského čtení, přestože mám k maturitě ještě značně daleko.

Pisatelka ovládla prostor, ačkoliv měří jenom něco málo před 160 centimetrů. Stačilo, aby začala číst.

Předčítala jedno z jejích nejnovějších děl – Rakvičky, silně atmosférickou knihu vykreslující hustou mlhu okolo období komunismu a cestu stopem hlavní hrdinky do Ostravy.

Na rozdíl od Hrdého Budžese nebo jeho pokračování Oněgin byl Rusák byla nálada příběhu depresivní a hutná, podle mě by se dala docela dobře krájet.

Překvapilo mě, jak může autorka s naprostým přehledem měnit nálady a způsoby vyjadřování – jednu chvíli se celá třída smála vtipu adresovanému jejím vlastním vlasům („Moc se omlouvám za svůj černý květák, ale mít kudrnaté vlasy je mým těžkým údělem.“) a ani ne za pět minut se ponořila do předčítání knihy, která popisuje tak závažné téma.

Existence takové autorky, jakou je Irena Dousková, mě přesvědčuje o tom, že literární kultura není zcela ztracena, a zážitek pojící se s osobním setkáním přetrval (a doufám, že přetrvá) ještě dlouho poté.

Veronika Vítková (2.F)

O fotodokumentaci se postaral Vojtěch Bartel (5.G).

Místo dotyku

Ve čtvrtek 21. března 2019 od 17.00 se ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové (konferenční sál v 5. patře) koná hudebně poetický recitál Místo dotyku. Diváci se mohou těšit na verše Jindřicha Tošnera ze sbírek Místo dotyku, Bezpečná vzdálenost a Nejisté vztahy v interpretaci samotného autora a Adély Víchové a také na francouzské šansony v podání profesorky PSJG Martiny Forejtkové.

Akce navazuje na únorový hudebně poetický recitál Láskolamy, který vzbudil velký zájem publika.

Mgr. Jiří Aubris

Pomsta znovu na scéně

Úspěšný film Davida Baldy (4.A) Pomsta bude opět vysílat Česká televize. Tentokrát jej budou moci diváci zhlédnout na kanálu ČT2. Vysílán bude v sobotu 23. března 2019 v 0.40. Ačkoli vysílací čas nelze považovat za ideální, své diváky si jistě najde. A pro ty, kteří nepatří mezi tzv. sovy, se nabízí možnost přehrát si jej později.

Několik ohlasů na premiéru filmu si lze přečíst ve starším příspěvku na našem blogu. A připomeňme, že za Pomstu získal David Balda na celostátním kole Českého Videosalonu zlatou medaili za nejlepší hraný snímek a z Náchodské Prima sezóny si přivezl Prima cenu, tedy opět nejvyšší možné ocenění.

Připomenout si Pomstu lze také filmem o filmu.

Mgr. Jiří Aubris

Jarní prázdniny na Kapverdských ostrovech

Když se řeknou jarní prázdniny, vybavíme si krásné zasněžené hory, nekonečné sjezdovky, dechberoucí panorama a možná i popíjení ve ski barech. Letos jsem se ovšem rozhodla pro změnu a odletěla tisíce kilometrů daleko, do vzdálené Afriky. Abych byla přesná, tedy na Kapverdské ostrovy. Samozřejmě jsem nemohla být na všech ostrovech najednou, pobývala jsem týden na nádherném ostrově Boa Vista.

Po denním válení na pláži a pozorování bleděmodré oblohy a vysokých tropických stromů, které tancovaly do rytmu větrného proudu, jenž jemně zpříjemňoval obrovská horka, jsem usoudila, že to není ono. Teď si asi říkáte, že jsem blázen, koneckonců, co je víc než se v únoru opalovat a vůbec nic nedělat, ale řekněme, že do mě vstoupil prahnoucí duch po poznání ostrova z úplně jiného úhlu pohledu.

A právě proto jsem se vydala mimo turistickou vyhlídku do pravého světa Boa Visty.

Boa Vista je jedním z ostrovů celku Kapverdských ostrovů, ležících v Africe. Hlavním městem je Sal Rei, které je nejznámějším turistickým centrem. Vedou zde pouze čtyři silnice, vše ostatní jsou cesty, které si řidiči vytváří spontánně při jízdě, protože písek každou cestu smaže. Bylo dechberoucí vidět tolik mostů, pod kterými byly vyschlé řeky a spadlé palmy z důvodu velkých větrů. Boa má velkou sílu z pohledu života prostých občanů.

Procházela jsem se městečkem, kde domy stály bez střech, nedostavěné, zchátralé, a i přes to zde běhaly děti šťastné ze svého života. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že mají úplně jiné lidské hodnoty než my. Protože začínali z ničeho. A i přes to se usmívali od ucha k uchu.

Ptala jsem místních obyvatel, jak zde vypadají jejich životy. Ostrov má nedostatek vody, proto vodu berou z moře. Mají jednu jedinou odsolovací nádrž na celý ostrov, elektřinu si vyrábí v naftových agregátech. Nemají hromadnou dopravu, po ostrově pouze jezdí autobus, který rozváží turisty, a poté autobus, který rozváží zaměstnance hotelů do práce a z práce. Místní letiště nemá žádné navigační přístroje, pro piloty je umění vůbec přistát. Neznají žádná nákupní centra, žádné velké obchody s potravinami, které si buď pěstují, anebo kupují v malých prostých obchůdcích. Avšak vládne mezi nimi spolupráce s Číňany, proto zde ve větších městech mají Číňani markety se svými sortimenty, především oblečením, a právě oni jim nechali vybudovat jednu větrnou elektrárnu jako pozornost. Kriminalita je zde na bodu nula, protože se všichni znají. Boa Vista je ostrovem, který se stále vyvíjí a vládne zde ekonomická svoboda.

Děti chodí do místní školky, od narození se přirozeně učí mluvit kreolsky. Poté mají povinnou školní docházku, kde chodí do školy, učí se úřední jazyk portugalštinu. První tři roky píšou, počítají a čtou, dalších šest let mají rozšířenou výuku, která je velmi podobná té naší. Když vystudují a nechtějí jít pracovat do hotelu nebo do zemědělství, jdou na univerzitu, která je v Sal Rei nebo v Rabilu. Populárním sportem je fotbal, hrají ho děti i dospělí a všichni chlapci touží být slavnými fotbalisty.

Kapverdské ostrovy byly portugalskou kolonií, avšak roku 1975 se staly samostatnou republikou.

Co se týče tradic, národní hrou je uryl, což je hra obsahující dřevěnou desku s důlky na kamínky. Ty znázorňují kozy, které si hráči navzájem překupují. Národním jídlem je Cachupa, což je vařená zelenina servírovaná s rybou popřípadě hovězím, kuřecím nebo kozím masem.

Pokud se bavíme o fauně a flóře, je velmi rozšířená a zajímavá. Podle statistik spadá sedm psů na jednoho Kapverďana. Když jsem se pohybovala ve městě, opravu psi pobývali na každém rohu. Avšak většina z nich byla zablešená a v srsti měla zakousnutá klíšťata. Pokud psi onemocní, obyvatelé je léčí sami, jelikož nemají žádné veterináře, nic takového u nich neexistuje.

Velmi zajímavé je, že nejvíce v lásce mají kozy. Neznamená to, že by kozy pro ně byly posvátné, ale chovají se k nim nejlépe, jak mohou. Jsou pro ně důležité, jelikož jim dávají mléko, posléze maso, které však konzumují jen výjimečně při nedělním obědu. Navštívila jsem místnost, kterou oni nazývají muzeem, kde chlapec Troy, místní muzejní průvodce, ukazoval lebky kozích hlav se slovy, při kterých poukazoval na to, jak užitečné pro ně kozy jsou.

Flóra je zajímavá tím, že se zde hodně využívá kukuřice. Semena kukuřice ručně nadrtí a poté z nich dělají nejrůznější moučníky nebo dětské kaše. A dětem místo sladkostí dělají populární popcorn na všechny způsoby, připravený v hrnci na ohni. Také mají zavedené EkoFarmy, kde pěstují nejrůznější ovoce, jako jsou třeba sladké brambory, banány, mango, rajčata, papája, a chovají kozy. Papája je pro ně důležitá, protože nepotřebuje tolik vody, na rozdíl od banánovníku, navíc zajišťuje přísun energie a dostatečné množství vitamínů na celý den.

Zamířila jsem přes poušť k pobřeží. Musím zmínit, že jsem nic krásnějšího neviděla. Přišla jsem blíže k nádherné pláži a ztuhla jsem. Z krásného místa se v tu chvíli stalo něco nepochopitelného. Nevalná hromada odpadků byla nahromaděna při pobřeží. Určitě jsme všichni četli ty kauzy o “Plastic Ocean”, nesmyslné hashtagy #třiďteplasty a podobné věci. Můj názor byl, že z projektu se stal trend. Většina lidí rádoby třídila plasty, ale pak, když jsem je potkala, byli schopni házet všechno všude a zároveň nic nikam. Já jsem zůstala neutrální, možná jsem se i přikláněla k většinovému názoru, že jeden člověk nedokáže ovlivnit životní prostředí tak velké planety. Ale musím přiznat, že tohle mi změnilo pohled na všechno. A myslím si, že to každý musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, jak velký problém to je. Avšak nebudu vás tady poučovat a organizovat vám život. Nemám takový vliv na lidstvo, lépe řečeno žádný. Když to vezmu z mého pohledu – pohled na krásný mys, který klesá téměř do žádné naděje, mě přiměl přemýšlet a zpytovat svědomí nad svými resty s odpadky. Myslím si, že je pravý čas s tím něco udělat. Umírají kvůli tomu nejen krásné výhledy a zvířata, ale i naděje. Ta je však známá tím, že umírá jako poslední, tak uvidíme. Chci sdělit jediné. Prosím, zamysleme se.

Ostrov Boa Vista mi věnoval mnoho informací a myšlenek. Určitě je to přesně to místo, kam se ráda budu vracet, a doporučuji se sem podívat. Ať už za Atlantickým oceánem, výborným jídlem, kulturou, nebo nadějí.

Tereza Šimurdová (3.A)