Irena Dousková je autorka, jejíž knížky zaujímají své místo v knihovnách i na seznamu povinné četby pro maturanty. Už při vstupu do třídy z ní čiší charisma, kterým si nás podmaňuje i ve svých dílech, protože se jí podaří je tak nějak „přenést na papír“.
Na knihách Ireny Douskové jsem v podstatě vyrostla a místo bratří Grimmů jsem četla Hrdého Budžese (troufám si říct, že umím kapitolu Jak umřela Olinka Hlubinová nazpaměť), proto se za mě přimluvila má profesorka českého jazyka a bylo mi umožněno zúčastnit se autorského čtení, přestože mám k maturitě ještě značně daleko.
Pisatelka ovládla prostor, ačkoliv měří jenom něco málo před 160 centimetrů. Stačilo, aby začala číst.
Předčítala jedno z jejích nejnovějších děl – Rakvičky, silně atmosférickou knihu vykreslující hustou mlhu okolo období komunismu a cestu stopem hlavní hrdinky do Ostravy.
Na rozdíl od Hrdého Budžese nebo jeho pokračování Oněgin byl Rusák byla nálada příběhu depresivní a hutná, podle mě by se dala docela dobře krájet.
Překvapilo mě, jak může autorka s naprostým přehledem měnit nálady a způsoby vyjadřování – jednu chvíli se celá třída smála vtipu adresovanému jejím vlastním vlasům („Moc se omlouvám za svůj černý květák, ale mít kudrnaté vlasy je mým těžkým údělem.“) a ani ne za pět minut se ponořila do předčítání knihy, která popisuje tak závažné téma.
Existence takové autorky, jakou je Irena Dousková, mě přesvědčuje o tom, že literární kultura není zcela ztracena, a zážitek pojící se s osobním setkáním přetrval (a doufám, že přetrvá) ještě dlouho poté.
Veronika Vítková (2.F)
O fotodokumentaci se postaral Vojtěch Bartel (5.G).
