Interview s Andreou Šilhábelovou aneb Andy literární

K rozhovoru jsme si tentokrát pozvali studentku 6.G Andreu Šilhábelovou. Ta studuje v třídě s informatickým zaměřením a sem také směřuje své studijní i vědecké aktivity – např. s prací Gamifikace jako jedna z metod učení obsadila v okresním kole SOČ (Středoškolská odborná činnost) 3. místo. My jsme si ji však pozvali, abychom si popovídali o jejím vztahu k literatuře. Ne každému to musí být známo, ale Andrea je velmi šikovnou spisovatelkou. Ale to už je předmět našeho rozhovoru.

Jak se to stane, že studentka informatické třídy píše romány?

Začala jsem sepisovat příběhy od doby, co jsem se vůbec naučila psát, tedy mnohem dříve, než jsem si vybrala zaměření k budoucímu povolání. Je to čistě moje vášeň, koníček, který nemá nic společného s tím, čemu bych se pracovně jednou chtěla věnovat.

Pro koho ty první příběhy byly určené?

Úplně první příběhy jsem psala přes sociální sítě své starší sestře, ale později jsem psala jenom sama pro sebe do šuplíku a příběhy často ani nedokončila. Doteď mám v hlavě mnoho nápadů a občas je těžké setrvat u jednoho z nich, především tehdy, když v něm na vás čeká z hlediska psaní náročná část.

A co ve škole? Určitě jste ráda psala slohové práce? Líbily se paní učitelce?

Slohové práce vždy byly má silnější stránka, ale abych pravdu řekla, ani zdaleka nejoblíbenější. Počet slov mi přijde velmi limitující a často mě omezuje i téma. Upřímně: velmi nerada píšu „na povel“ a na téma, které mi není blízké.

A Vy máte nějaké slabší stránky?

Samozřejmě, každý má nějaké slabší stránky. Vzhledem k tomu, že jsem spíše kreativní typ člověka, a tudíž ve svém volném čase maluji a píšu, tak mou slabší stránkou jsou sportovní aktivity. Ale i přes to jsem nalezla takové, které mě baví a dělají mi radost.

Jak jste se dostala k žánru sci-fi a fantasy?

Jakožto vášnivou čtenářku mě vždy tyto žánry přitahovaly více než jakékoli jiné a staly se mi také nejbližšími. Jejich půvab spočívá v oproštění se od všedního světa a jeho pravidel, dává to neskutečný prostor pro fantazii a dle mého názoru to vypovídá o autorovi a jeho myšlení daleko více než jiné žánry.

Kteří autoři na vás měli největší vliv?

Těžko říci, zdali největší vliv, ale mé dříve velmi oblíbené tituly byly Hunger Games od Suzanne Collins a Labyrint od Jamese Dashnera. Zpětně mi přijde, že jsou jejich hlavní hrdinové příliš „kladní“, ano, mají třeba někde nějakou tu chybičku nebo se nějaké výjimečně dopustí, ale jejich charakter je převážně kladný, což mi přijde typické pro kategorii Young Adult, Sapphire zde není žádná výjimka. Nyní dávám přednost titulům, jako jsou Píseň ledu a ohně nebo Zaklínač, kde jsou postavy skutečně černo-bílé a chvíli je zbožňujete a chvíli nenávidíte.

Ale vaše první práce byly spíše pohádky, ne?

Ano, první práce skutečně byly pohádky, velmi krátké, a abych pravdu řekla, tak ne příliš povedené. Ty jsem raději rovnou po dopsání smazala.

To se nám ani nechce věřit, ale když nejsou důkazy, pojďme dál. Kdy jste se tedy dostala k sci-fi?

Přibližně ve 13 letech, při nástupu na toto gymnázium, do té doby jsem psala spíše krátké, žánrově rozmanité povídky.

V době studia na gymnáziu jste také přešla od povídek k románu. Čím to bylo způsobeno?

Ve své prvotině jsem zobrazila jakýsi psychický vývoj hlavní hrdinky, zčásti inspirovaný mou osobou, a mé názory na svět kolem mě, a díky tomu mě tento příběh neskutečně chytil, na rozdíl od předchozí tvorby, a ani jsem se nestačila rozkoukat a první díl měl necelých 400 stran a příběh byl sotva v polovině. Byla to tedy spíše náhoda než záměr.

Román se jmenuje Sapphire. Co Vás k napsání inspirovalo?

To je velmi těžká otázka, ale když se na to teď dívám zpětně, myslím si, že to bylo hledání mé osobnosti a zároveň četba, kterou jsem v tu dobu zbožňovala – tedy boj hrdinky/hrdiny proti celému světu – a která se často podobala něčemu, čím jsem si procházela. Pocit, že vždy budu mít kontrolu nad tímto svým světem, byl v mnohých chvílích neskutečně uklidňující a potřebný.

Ani se mi nechce věřit, že Sapphire je vaše prvotina. Překvapující je především propracovaná psychologie postav. Jak jste si je připravovala?

Do hlavní postavy jsem si promítla především sama sebe, ale ve „zdokonalené“ verzi, jak už jsem zmínila dříve – v té pro YA typicky „kladné verzi“. Charaktery zbylých postav jsem seskládala především na základě jejich vztahu s Gwyneth (hlavní hrdinkou), často jsem se inspirovala vlastnostmi mých přátel nebo rodiny. Jednou jsem slyšela výtku, že některé postavy jsou nevýrazné, ale osobně si myslím, že to příběhu dodává realističnost. Ne každý člověk má výraznou osobnost (což rozhodně nepovažuji za chybu) a s takovými lidmi se setkávám denně.

Co bylo pro vás při psaní románu Sapphire nejobtížnější nebo nejnáročnější?

Z pozice spisovatelky bylo velmi obtížné myslet na to, že čtenář neví všechno, co se autorce honí hlavou. Tedy svět Tarigetu a Nayritu byl čtenáři ukázán vlastně jenom z velmi malé části, protože jenom ta byla důležitá pro příběh, ale světy samozřejmě mají další a více promyšlená pravidla, na která již nezbyl prostor. Musela jsem si tedy dávat pozor, jak v co nejkratších úsecích vysvětlit o těchto světech co nejvíce.

Takže se můžeme těšit na svět Tarigetu a Nayritu i v nějakém dalším románu?

Tuto možnost nevylučuji, protože přece jenom mi je tento svět neskutečně blízký a strávila jsem jeho vymýšlením prakticky 5 let, ale myslím si, že by tento svět měl skončit spolu s daným příběhem. Raději bych se teď věnovala sci-fi či fantasy tvorbě v paralelní současnosti.

Vraťme se však k již existujícímu románu. I po stylistické stránce román nenapovídá, že jde o prvotinu začínající spisovatelky. Především je fascinující rozdíl ve formě prvního dílu oproti druhému. To byl záměr od počátku?

První díl jsem začala psát v 13 letech a psala jsem jej 4 roky, neustále jsem přepisovala dějovou linku, teprve vymýšlela, jak to dopadne, ale při psaní druhého dílu už jsem byla vyspělejší a věděla jsem přesně, co od příběhu chci a jak má dopadnout. Řekla bych, že tedy tato skutečnost dělá určité rozdíly mezi díly, zároveň mi to ale nepřijde jako chyba, jelikož i díky ich-formě to působí, nebo alespoň má působit jako vývoj hlavní hrdinky.

To určitě není chyba, naopak čtenáře překvapí další, resp. vyšší rovina vyprávění. Co vás přimělo k tomu líčit ve druhém dílu příběh z perspektivy více postav?

Po konci prvního dílu, kde nastal menší zvrat, jsem chtěla doříct i tu stranu příběhu, která nepatřila hlavní hrdince, ale byla pro další vývoj velmi důležitá. I proto název knihy odpovídá příjmení rodiny, o které kniha vlastně je, a nenese jen jméno hlavní hrdinky.

Povídáme si o vašem románu, problémem ale je, že ještě nevyšel. Můžete román trochu přiblížit i těm, kteří ho nečetli?

Mohu čtenářům poskytnout anotaci, kterou jsem si pro tento příběh připravila:

Až doposud vedla Gwyneth poklidný život „lepšího“ občana Tarigetu za peníze, které dostala jako odškodné za matčinu smrt při vládní misi. Nyní, o 13 let později, po ní chtějí, aby tuto misi absolvovala také. Je nucena souhlasit, jelikož cílem je získat artefakt, který má lidstvu zaručit budoucnost a vládě výhodu ve válce, již vede s uprchlíky, takzvaným Nayritem, prosazujícím svobodu a život, který byl před apokalypsou. Cestou zjišťuje, že i tato organizace ji chce pro sebe. Zároveň odhaluje tajemství o své rodině a o sobě samé. Musí se rozhodnout a její rozhodnutí změní celý svět, a to navždy.

A přiblížíte nám také více ty dva světy – Tariget a Nayrit?

Tariget vznikl spojením několika států a oficiálně je to jediný stát, který nyní existuje. Má jednotnou vládu a jedno náboženství, které odkazuje na jakousi apokalypsu a chyby světa před ní. Jeho opakem je Nayrit, což je organizace uprchlíků, kteří nesouhlasí s totalitní vládou Tarigetu a chtějí svobodu, jež kdysi byla samozřejmostí.

Je svět Tarigetu a Nayritu ovlivněn Tolkienovou Středozemí? Protože oba tyto světy jsou velmi pečlivě propracované a promyšlené, a tak se souvislost s Tolkienem přímo nabízí.

Pán Prstenů a Hobit jsou jedny z mých nejoblíbenějších filmů, ke knihám jsem se bohužel ještě nestihla dostat. Přímou souvislost nevidím, ale je možné, že mě tento svět podvědomě ovlivnil.

Více bychom čtenáři asi naznačovat neměli, aby nepřišel o prožitek z četby. Teď se tedy nabízí otázka, kdy váš román vyjde.

To by mě také velmi zajímalo (smích), ale je to komplikovanější, než se zdá. Nejdříve jsem vyzkoušela vydání skrze soutěž, ale najít takovou, která by dovolila zúčastnit se s románem o necelých 400 stranách (když vezmeme jen první díl), je samo o sobě velmi náročné. Poté jsem zkusila oslovit nakladatelství Pointa, ale tady jsem narazila na problém s neskutečnou částkou, kterou je potřeba zaplatit nejen za náklady tisku, ale i práci na rukopisu. Nyní tedy oslovuji různá nakladatelství a Pointa by případně byla až jako poslední možnost. Takže papírová verze románu ještě k dispozici není, ale kdo by měl zájem, může mě kontaktovat a poslat mu PDF verzi není žádný problém. Knihu bych si přála vydat pro radost, nikoli pro peníze, takže každý čtenář pro mě mnoho znamená.

Tak vám (i nám) tedy přejeme, aby váš román co nejdříve vyšel, případně aby se našel sponzor, který by jeho vydání podpořil. A budoucím čtenářům přejeme podobně strhující zážitek z četby, který jsme při četbě Sapphire měli my.

Mgr. Jiří Aubris

Poznámky k fotogalerii:

Na prvním snímku je titulní strana románu Sapphire, na druhém autorčina ilustrace k románu a na třetím sama spisovatelka.