Na začátku srpna jsem byla nominována do fotbalového reprezentačního výběru dívek do 16 let. Měly jsme se zúčastnit mezinárodního turnaje v Číně ve městě Wej-fang. Tohoto turnaje se zúčastnily včetně nás 4 týmy – dívky z Číny, Japonska a USA. Ačkoli v mužském fotbale tyto země nijak nevynikají, v ženském fotbale naopak patří mezi elitu. Tyto tři týmy plus Německo, které se turnaje nezúčastnilo, jsou v ženském fotbale jednoduše ty nejlepší.
Do Číny jsme tedy 18. srpna odletěly jako naprostí outsideři. Nikdo z nás, ani hráčky, ani trenéři, neočekával výhry, spíše naopak, což se i potvrdilo.
První zápas s výběrem Číny jsme hrály 3 dny po příletu. Správně se člověk s každou hodinou posunu vyrovnává 1 den. Bohužel časový posun mezi ČR a čínským městem Wej-fang, kde jsme se my nacházely, je 6 hodin, a tak jsme byly ještě unavené a celkově zesláblé, když jsme nastoupily do zápasu. Bylo půl osmé večer místního času a my jsme v reprezentačních dresech nastupovaly na olympijský stadion s kapacitou 45 000 diváků (tolik lidí samozřejmě nepřišlo… to nikdo ani neočekával, ale i něco málo přes 3 000 diváků dokáže na stadionu udělat pěkný rámus), ze všech stran nás zabíraly kamery, jelikož zápasy z hlavního programu, tedy zápasy domácí Číny, bylo vždy možno sledovat živě, a za ruce nás drželi malincí Číňánci. Zazpívaly jsme falešně hymnu, podaly jsme si se soupeřkami ruce, zapózovaly jsme na oficiální fotografii a šly jsme si zakřičet pokřik.
Musím říci, že začátek se nám vydařil. Asi až do 30. minuty jsme s Číňankami držely krok a bezbrankové skóre. Pak holkám ale pomalu začaly docházet síly. Rázem se soupeřky dostávaly do vyložených brankových příležitostí. Do poločasu jsme dostaly 3 góly.
A začátek druhého poločasu nebyl o nic lepší. Číňanky rychle ještě další 3 góly přidaly. Já jsem si mohla obranu organizovat, jak jsem chtěla, ale nebylo to nic platné, protože moje pokyny mé spoluhráčky sice poslouchaly, ale byly na tom fyzicky už tak špatně, že je plnit nemohly. Únava z časového posunu, radikální změna klimatu oproti Česku a hlavně fakt, že v naší juniorské lize starších žákyň se hraje pouze 70 minut, zatímco tady jsme měly hrát 90, se projevila. Krátce před sedmdesátou minutou začaly holky chytat silné křeče. Nejprve stoperku Lucku (moji spolubydlící), která byla s neustupujícími křečemi večer dokonce odvezena i do nemocnice na kapačky, pak obránkyně a záložnice. Trenéři vystřídaly nejvyšší možný počet hráček. Asi v 75. minutě musela vystřídat i kapitánka, klíčová hráčka a druhá stoperka. Došlo ke změnám v rozestavení, já jsem si místo Lucky nasadila kapitánskou pásku a hrály jsme v deseti (včetně brankářky). Další góly už jsme sice neobdržely, ale naše hra spočívala víceméně v tom, že já, stoperky a obránkyně jsme si vyměňovaly balóny na vlastní polovině. V posledních pěti minutách odešly ze hřiště ještě další dvě naše hráčky. Jedna kvůli křečím (jako už většina střídajících) a Andy s naraženou pánví (s čímž jí také jako druhou pacientku spolu s Luckou, kterou jsem již zmiňovala, odvezli do nemocnice).
Abych tedy zhodnotila náš první zápas… je to složité. Vím, že se holky snažily, že podmínky byly náročné a že se mi to z postu brankaře asi lehce říká, ale nezvládly jsme to. Neříkám, že jsme to neočekávaly, ale když mezi očekávání a realitou je vždycky rozdíl.
Druhý zápas proti Japonsku se nám vyvedl lépe. Hlavně proto, že se nám podařilo vstřelit náš první (a jediný) gól na turnaji. Od 15. do 41. minuty jsme vedly 1:0. O poločase jsme tedy do šaten odcházely s celkem uspokojivou remízou. Deset minut po změně stran jsme ale během dvou minut dvakrát inkasovaly. Japonky pak navýšily skóre ještě v 81. a 84. minutě. Oba góly padly bleskově po sobě. Fyzicky na tom holky byly oproti prvnímu zápasu lépe, což bylo fajn, ale výsledek byl zase nepříznivý.
Třetí zápas proti USA jsme měly (my i realizační tým) problém s rozhodčími, které první polovinu zápas odpískaly v černých dresech, jež se velmi podobaly černým dresům našich soupeřek. Například naše střední záložnice Johy si paní rozhodčí hlídala, jako by to byla útočnice Ameriky. Po mnoha důrazných upozorněních, jak od nás od hráček, tak i od trenérů, se po poločase naštěstí rozhodčí ukázaly ve žlutém a alespoň tyto problémy ustaly. Zápas nakonec skončil 0:3. Američanky, které celý turnaj vyhrály, byly výrazně lepší, měly skvělou techniku a byly velmi rychlé. Jak do hodnocení napsali naši trenéři, pro všechny tři týmy, se kterými jsme se na turnaji setkaly, by byly vhodnějšími a důstojnějšími soupeřkami spíše dívky z kategorie U19.
Ačkoli jsme tedy na turnaji skončily na 4. místě, byl to neuvěřitelný zážitek. Cestovat do takové země, jako je Čína, je prostě dobrodružství. A o to větší, když celou dobu nosíte na prsou českého lvíčka.
Bára Beránková (3.F)
