Můj výměnný pobyt v Japonsku

Ve třetím řočníku na PSJG jsem hodně přemýšlel nad tím, jaká je nejlepší cesta ke zdokonalení mé začátečnické japonštiny a mírně pokročilé čínštiny. Z toho vyplynul nápad příhlásit se do dvou agentur zajišťujících studijní pobyty v zahraničí. První z nich se specializovala na krátkodobé pobyty v Japonsku a druhá na roční pobyty v nejrůznějších zemích, nevyjímaje Čínu. Toto rozhodnutí jsem učinil pár měsíců před dovršením 18. narozenin, a to se ukázalo jako velký problém. Pokud totiž chcete jít cestou méně obvyklou a ke studiu si vybíráte státy Asie, je poměrně náročné najít agenturu, která takový pobyt plnoletému zájemci dokáže zprostředkovat (věkový limit je neúprosný, většina středních škol ve svých řadách nechce mít zahraniční plnoleté studenty).

Jen tak jsem se ale svého snu nevzdal! Asijské jazyky mě totiž lákaly už od dětství. Nebylo ovšem lehké v dosahu bydliště sehnat rodilého mluvčího, takže moje učení probíhalo nepravidelně. Na PSJG už jsem se výuce věnoval intenzivněji (pokračoval jsem v započaté čínštině a přibral si japonštinu), ale zdaleka ne v rozsahu, který bych si představoval. Proto jsem byl neskutečně rád, když se nakonec našla škola a hostitelská rodina, které zaujal můj průvodní dopis a já mohl vycestovat, ačkoliv ze začátku se šance zdála být velmi malá. O to větší šok byl, když jsem se dozvěděl, že každá z agentur pro mě zajistila hostitelskou rodinu. Najednou jsem byl postavený před skutečnost, že mohu studovat 3 měsíce na střední škole v Japonsku a 10 měsíců v Číně. I když jsem měl trochu obavy z představy, že tam budu žít bez nikoho, koho bych blíže znal, věděl jsem, že je to jen malá daň za to, kolik zkušeností mi celá tato cesta přinese.

Všechno to začalo v květnu 2018 na severozápadě ostrova Honšú, ve městě Tsuruoka. Když jsem přiletěl do tzv. Země vycházejícího slunce, zvládal jsem sice dvě ze tří japonských písem, hiragana a katakana, uměl jsem se představit, pozdravit, poděkovat a pár dalších frází, ale upřímně jsem si myslel, že jazyková bariéra mezi mnou a japonskými studenty mi bude stát v cestě nejen v bližším přátelství, ale i pochopení tamějšího života. Naštěstí jsem se zcela mýlil. Hned během prvních pár dní jsem si našel dobré kamarády, se kterými jsem trávil spoustu času po celou dobu pobytu. Díky nim jsem si mohl nejen zlepšit svoji japonštinu, ale hlavně užít každou vteřinu, co jsem v Japonsku strávil.

Zpočátku jsem bydlel v rodině Joa, učitele angličtiny z Haguro High school (školy, do které jsem chodil). Joe měl skromný rodinný domek, ve kterém se svou ženou Yoko vychovával dva malé kluky ve věku 4 a 6 let. Jejich domácnost jsem si rychle oblíbil. Sice jsem měl obavy z toho, jak mě dvě malé děti, jakožto cizího člověka, přijmou. Naštěstí mě ale už od začátku braly jako svého nového staršího bráchu, což mi se začleněním do jejich rodiny nesmírně pomohlo. Zbylé dva měsíce jsem strávil v rodině mého spolužáka Umiho, který chodil do paralelní třídy. Bydlet se stejně starým klukem se ukázalo jako velká výhoda. S Umim jsem trávil většinu svého volného času a užíval si s ním i společné rodinné aktivity. Zajímavé bylo, že stejně tak jako já jsem se zajímal o Japonsko a japonštinu, Umi se zajímal o Českou republiku a o češtinu. Sám byl totiž v minulosti na dvouměsíčním výměnném pobytu u hostitelské rodiny v Českých Budějovicích. I Umiho rodina mě mile přijala, zapojila mě do svého každodenního života, ukázala mi spoustu nádherných míst v okolí města Tsuruoka, a dokonce jsem se na den podíval i do Tokia vzdáleného téměř 500 km! Ve svém volném čase jsem většinou dokumentoval svoje zážitky pomocí videoblogů, navštěvoval různé obchody a herní centra s japonskou tématikou, ale i posvátná místa v japonské přírodě či ve městě.

Jedna z oblíbených aktivit japonských studentů je karaoke, o čemž svědčí i fakt, že mě tam kamarádi pozvali už v první den školy. Musím přiznat, že i já jsem tomuto trendu podlehl a na svá odpoledne, která jsem celá trávil s kamarády v karaoke, vzpomínám moc rád. Co se mi ale zalíbilo ještě víc, byly obrovské obchody s japonskými komiksy manga, do kterých jsem chodil jak s kamarády, tak sám. Sbíráním těchto komiksů jsem se věnoval už mnoho let v Čechách, a proto jsem byl tak nadšený, že si konečně mohu rozšířit sbírku o knihy v  originále. Další z věcí, kterou si v Japonsku nejde nezamilovat, je tamní kuchyně. Od sushi po japonské plněné knedlíčky, či plody moře a nudle připravené na sto způsobů. Pokud mé hostitelské rodiny udělaly v něčem skvělou práci, tak to bylo ukázání mi pestrosti japonského jídla. Dokonce mi jako hostovi Umiho rodiče nechali vyrobit hůlky s mým jménem.

I přes všechny, z mého pohledu fascinující, volnočasové aktivity byla stále hlavní náplní mého výměnného pobytu škola, do které jsem se každý den upřímně těšil (a to nejen kvůli dechberoucímu výhledu na rýžová pole). Myslím, že přívětivost učitelů a zájem studentů o studium se opravdu českému standardu nemůže rovnat. Jeden z největších rozdílů mezi českými a japonskými školami spočívá v úklidu tříd. V Čechách ho provádějí uklízečky, v Japonsku je však zvykem, že po vyučování studenti společnými silami pečlivě uklidí každou třídu ve škole. Dle mého názoru je to ten nejefektivnější způsob jak vychovat studenty k tomu, aby si vážili společného majetku.

Na konci mého tříměsíčního pobytu už jsem byl schopen vést japonskou konverzaci. Při učení japonského jazyka se mi každým dnem otevíraly nové brány k porozumění japonského životního stylu a filosofie. Potvrdilo se mi, že v jazyce je toho skrytého mnohem víc než jen překlad slov. Častokrát je jednoduché přeložit slovo z češtiny do japonštiny, ale jeho význam, dopad a používání v různých situacích se může radikálně lišit. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem rád, že jsem do Japonska jel – naučil jsem se, jak se slova používají, a to běžná učebnicová výuka nenahradí. Navíc jsem poznal Japonsko nejen jako pouhý turista, který navštěvuje známá místa, ale jako někdo, kdo mohl místní zvyky, hodnoty a kulturu poznat na vlastní kůži. Takovýto výměnný pobyt mohu studentům PSJG vřele doporučit, opravdu se jedná o cennou zkušenost na celý život.

Rafael Acuy, 4.A

Poznámky k fotografiím:

  1. Spolužačky z mojí japonské třídy, které mě přivítali po přistání na letišti
  2. Já a můj hostitelský bratr Umi
  3. Japonská brána Torii u vjezdu do školy
  4. Já s mým učitelem angličtiny a japonskými spolužáky
  5. Výhled z okna školy
  6. Rýžová pole u školy
Sdílejte příspěvek