Rubrika: Komunikace a sociální sítě

PSJG na krajských stránkách aneb Poznáte je?

18. září 2019 se konalo slavnostní setkání vítězů krajských kol předmětových soutěží a jejich organizátorů s představiteli Královéhradeckého kraje – hejtmanem PhDr. Jiřím Štěpánem, PhD., a náměstkyní hejtmana pro resort školství, kultury a sportu Mgr. Martinou Berdychovou. Na facebookových stránkách Královéhradeckého kraje můžeme na řadě snímků pochopitelně spatřit studenty (vítěze krajských kol) či pedagogy (organizátory) PSJG. Poznáte je?

Všechny snímky lze nalézt ZDE.

Mgr. Jiří Aubris

Onkologie

Ve středu 12. 12. 2018 se dramatický klub společně s klubem hudebním a paními profesorkami Mgr. Martinou Forejtkovou a Mgr. Michaelou Křížkovou vypravil do dětské onkologie v Hradci Králové rozdat radost, koledy a něco malého pod stromeček.

Všichni studenti se domluvili na jednom oblečení, a tím byl svetr či mikina s vánoční tématikou. Nejvíce děti zaujal blikající vánoční stromeček na svetru Martina Noska.

Studenti rozdávali radost společně s koledami, které si přišlo poslechnout jen několik málo pacientů. Ostatní museli zůstat na svých pokojích, avšak poslouchali přes dveře. Pacienti, kteří přišli, zpívali se zpěváky a občas si i něco zahráli na své hudební nástroje, které našli v dětské kuchyňce. Zaznělo několik tradičních koled v mnoha jazycích, například ve francouzštině, němčině, španělštině…, dále se zpívaly vánoční písně a také Heal The World, nebo třeba Hijo de la luna (v překladu ze španělštiny: Syn měsíce).

Po dozpívání studenti položili své dárky, které dětem přinesli, pod stromeček a popřáli: ,,Hezké Vánoce a všechno nejlepší do nového roku.“

Svou návštěvu zakončili společnou fotografií před svítícím stromečkem a poté se již vydali zpět domů.

Markéta Jančová (2.A)

Pocity studentky Markéty Jančové (2.A): Bylo moc hezké tam zajít, o Vánocích by člověk měl udělat něco dobrého, nějaký dobrý skutek. Byla jsem na onkologii již minulý rok. Pokaždé mě to přinese krásný pocit z toho, že jim mohu zpříjemnit den, avšak také mě to donutí se zamyslet nad tím, že to, že je člověk zdravý, je tím největším darem.

Pocity studentky Veroniky Vítkové (2.F): Na onkologii jsem šla zpívat poprvé a odnášela jsem si skutečně smíšený pocit. Štěstí z úsměvů malých (ale srdcem velkých) pacientů a zároveň smutek. Smutek z toho, že vánoční čas musí trávit v nemocnici. Myslím, že je důležité dělat takové věci – zpívat s nimi koledy, povídat si a pomoct jim zapomenout na jejich handicap, aby oni nezapomněli, že na světě nejsou sami, a abychom si my uvědomili, že zdraví je jenom jedno.

Pocity studenta Adama Bohutínský (2.A): Myslím si, že o Vánocích je hodně důležité držet spolu nejen s lidmi, ke kterým máte blízko, ale i s lidmi, kteří to potřebují. Celá naše škola si o Vánocích na chodbě společně zpívá a děti, co jsou v tyhle dny v nemocnici, si také zaslouží podobné příjemné momenty a také hodně podpory. Proto myslím, že naše aktivita je příklad toho, jak správně trávit čas o Vánocích, tedy dopřát si tuto atmosféru úplně se všemi včetně lidí, kteří to potřebují nejvíce.

Fotografie jsou převzaty z Aktualit PSJG.

Hudba je moje „červí díra“ do jiného světa

V životě člověka existují momenty nebo okolnosti, které mají neuvěřitelnou moc změnit jeho směřování jistým, osudovým způsobem. A tímto osudovým prvkem v mém životě se stala hudba. A věřte mi, není to klišé. Protože na otázku, jakou roli hraje v mém životě hudba, existuje pouze jediná správná odpověď: klíčovou.

Upřímně – bez hudby si nedokážu představit ani sekundu svého života. Hudba je v mém chápání kosmickou energií, která nabíjí moje tělo „smyslem“, a vzduchem, který plní mé plíce životodárným kyslíkem. Je to moje „červí díra“ do jiného vesmíru, ve kterém mohu být vším, čím chci. Nevím, kdy přesně se to stalo, že jsem poprvé zaslechla melodii, která mě okouzlila. Muselo to být hodně dávno. Možná jsou v tom i geny, protože oba moji rodiče jsou hudebně založeni. Taťka v mládí hrál v kapele na kytaru a mamka od pěti let hraje na piano. Já sama jsem dva roky na piano hrála také. Bylo to sice hodně těžké, ale ten pocit: k nezaplacení.

Někdy tak přemýšlím, jaké to je být neslyšící. Něco takového si vůbec neumím představit – nemít možnost tu krásu poznat. Stejně tak nedokážu pochopit, že někdo hudbu prostě neposlouchá. Podle mě musí být život člověka bez hudby strašně ochuzený a nudný.

A je tu ještě jedna dimenze, kterou mi hudba pomohla otevřít a pochopit. Jde o konkrétní hudební skupinu Evanescence, která mi neuvěřitelně pomáhá překonávat nelehké životní situace. Každá jejich písnička pro mě představuje jistou vzpomínku, asociace na minulost a také velmi přesný recept pro zvládnutí mých budoucích životních zkoušek. Možná to bude znít přemrštěně, ale myslím, že bez jejich hudby bych vše stěží zvládala. Ta hudba je mou životní inspirací. Když mě něco trápí, pustím si písničku a vykřičím vše, co mám na srdci. A ještě psaní textů – to mi přináší neuvěřitelné odreagování. Je to něco jako deníček. Pokud chce člověk něco říct, a není schopen to plnohodnotně anebo přesně vyjádřit slovy, hudba je ideální řešení. I proto se hudba úspěšně používá jako terapie, když jsou lidé v hluboké depresi a odmítají komunikovat.

Otevřenost různým hudebním žánrům nám může dát mnohem větší rozhled a rozvíjet v nás toleranci k jiným národům a kulturám. Hudba může fungovat jako univerzální jazyk, kterým lze komunikovat zcela přirozeně s lidmi z různých částí světa a sdílet s nimi stejné pocity. Je tady ještě jedna důležitá věc: ke kvalitní melodii patří nerozlučně kvalitní text. Někdy si dokonce myslím, že ta slova jsou v jistých situacích snad důležitější než samotná melodie. V hudbě, stejně jako v životě totiž hledám příběh. Protože bez skutečného příběhu je vše jen prázdný obal.
Text byl původně publikován na portálu iDnes v rámci projektu Studenti čtou a píší noviny.