Filip Lejhanec: Roční studijní pobyt v zahraničí

Prázdniny už skončily, a tak jsem se musel opět pustit do studií. Na letošní rok jsem přestoupil z malajské školy na čínskou, která je sice dál, ale kromě čínského jazyka tam budu mít i možnost poznat životní styl a kulturu dalšího národa.
Loňskou část pobytu jsem prožil bez větších komplikací. Ve škole jsem se po pár dnech aklimatizoval a zvykl si na nové způsoby. Vyučování jsem měl možnost se aktivně účastnit jen při anglických hodinách. Těch byla naštěstí většina, protože jsem se přihlásil do přírodovědné třídy, kde se matematika, fyzika, chemie i biologie vyučují v anglickém jazyce. Matematiku, tu mají rozdělenou na dvě části, na základní a pokročilou. Slabší třídy, jako třeba umělecká, mají pouze matematiku základní, kdežto ostatní mají navíc k tomu další předmět nazvaný dodatečná matematika, ve kterém se probírají složitější témata. Obecně tu probíhá vše v rychlejším tempu. Školu začínají děti v osmi letech a vycházejí v sedmnácti. Fyzika, chemie, biologie i pokročilá matematika se tu probírá pouze v posledních dvou letech studia. Předtím se jedná pouze o obecný předmět nazvaný věda. Nezachází se tu proto v tématech moc do hloubky, ale jde spíše o učení pojmů, pravidel a vzorečků nazpaměť. Důkazy vět v matematice se tu například neprovádějí vůbec. Není tomu tak dlouho, co jsem strávil celý večer hledáním podkladů k výuce gradientů, protože jediné, co jsem našel v místní učebnici, byl vzorec a definice, nic víc. To samé platí pro ostatní předměty. Musím uznat, že naše školství v České republice je o dost lepší. Děti se tu učí pouze memorování, přičemž logické myšlení upadá. V patnácti letech píší žáci na konci roku velký test, podle kterého je pak rozřadí do tříd. Známky v průběhu roku tu nehrají skoro žádnou roli. Komu se test nepovede, má smůlu. Existují tři stupně tříd v každém ročníku: umění, účetnictví a věda. V sedmnácti letech je to pak všechno završeno finálním testem s názvem SPM. Ten rozhoduje o přijímacích zkouškách na vysoké školy. Jediné, k čemu žáci ve škole směřují, je dobrý výsledek ve finálním testu, a tak učitel dělá jen to, co je nezbytné. Žáci se proto učí nazpaměť přesné postupy, aniž by chápali, o co vlastně jde. Vždyť oni ani chápat nemusí, stačí jenom na příslušnou otázku napsat příslušnou odpověď. Ptal jsem na toto již mnoha studentů, přičemž skoro všichni se mnou souhlasili. Navíc ještě téměř každý student absolvuje odpolední doučovací hodiny, ve kterých probírá v podstatě to samé, co ve škole, ale se soukromým učitelem. Nedovedu pochopit, že i například moje sestra, která měla v patnácti letech z testu jen jednu dvojku, jinak samé jedničky, chodí odpoledne na hodiny už teď, hnedka na začátku roku. Připadá mi to směšné a když pak vidím ty částky, které rodiče za to platí, zírám.
Kvůli zkouškám jsem měl prázdniny loni už o pár týdnů dřív. Normálně se jedná jenom o prosinec. Mohl jsem dělat pouze anglické testy, takže v ostatních dnech jsem nemusel jít do školy. Obecně jsem prázdniny prožil z většiny doma. Z Čech jsem zvyklý neustále jezdit po závodech, nebo s kamarády chodit ven, kdežto tady to takhle nešlo. Rodiče museli jezdit každý den do práce a s absencí hromadné dopravy se tu sám nikam nedostanu. Každý výlet si proto žádal mnoho organizování a domlouvání předem. I tak jsem se ale podíval na spoustu zajímavých míst, mezi nimi například Singapore, Penang, ale i několikrát různé části Kuala Lumpur. Na Vánoce mě AFS poslala na týden do křesťanské rodiny. Já jinak normálně žiji s muslimy, kteří nic podobného neslaví. Bylo trochu komické strojit umělohmotnou jedličku v tropickém vedru. 25. prosince jsme pak šli ráno do kostela, kde živá kapela hrála koledy. Byl to zajímavý zážitek. Hned po návratu jsem pak doma uspořádal menší štědrý večer, kde každý ode mě dostal dárky, které jsem obdržel balíkem z Čech. Pro ně to byla vůbec první životní zkušenost. Byli překvapeni a měli radost. Silvestra jako muslimové neslaví, takže jsme jeli jen na ohňostroje. Přípitek byl malajským čajem s mlékem.
Druhého ledna jsem nastoupil do nové školy a zatím jsem spokojen. Za změnu jsem rád. Měl jsem strach z nového prostředí, ale vše mi nakonec sedlo. Uvidím, jak se to bude vyvíjet dál. Zítra odjíždím na třídenní orientaci od AFS. Jsem celkem zvědav, co nám budou říkat.
Filip Lejhanec

Vídeň, královské město s velkým K…

Vídeň, okouzlující město oplývající jak bohatou historií, se spoustou tradic, tak mladým náruživým životem, udávající tempo městu královské dynastie. Město, jež je o rozloze podobné Praze, se nachází v překrásné rakouské krajině, nedaleko českých hranic.

Vězte, že kdo ji ještě nenavštívil, zdaleka netuší, o co přichází. Jakmile okusíte, ihned na vás dýchne hmotná dávka nostalgie, ale především dávka kompromisu, se kterým se město potýká. Kompromis spočívající v promíchání minulosti a současnosti. Historie, za kterou se každý správný Vídeňan nestydí a naopak je na ní právoplatně hrdý.

Tradice dýchající na vás z každého kouta historické části města jsou vykompenzovány naopak rušnou hlavní třídou Mariahilfer Straße v centru města plného života. Věčně zaneprázdněná hlavní třída má svým návštěvníkům opravdu co nabídnout. Milovníci nákupů si zde zajisté přijdou na své, ale i stoupenci divadla a nebo muzeí. Na třídě o rozloze 1,48 km2 se nachází přes 300 obchodů ve většinou historických budovách, neboť historie této známé třídy sahá až do 10. stol n. l.

Ale nejprve se vraťme tam, kde veškerá sláva Vídně vůbec počala, do doby dynastie Habsburků. Právě ti zanechali Vídni největší dědictví. A pro oživení stojí určitě za zmínku notoricky známý Shönbrunn, letní rezidence dynastických vládců. Palác, jehož překrásný interiér vás rozhodně nenechá klidnými a rozsáhlý park hýřící barvami se zoologickou zahradou, ale především s Gloriettem, ze kterého se vám nabízí ten nejúžasnější výhled na starou i novou Vídeň. Další veleznámou památkou je Hofburg trvalé sídlo Habsburků, který je dnes přestavěn na muzeum věnované císařovně Sissi, nepsané patronce Vídně. Ano, je to právě ona, kdo drží ochrannou ruku nad tímto fascinujícím městem.

Město se rozhodně nebrání mladému nočnímu životu, ačkoli respektuje tradice. Ve Vídni se nachází velký počet klubů, ale i restaurací a především proslulých kaváren, které jsou symbolem klidu a odpočinku, typickým pro Vídeň stejnou měrou jako rušný život tohoto velkoměsta. Rozhodně není od věci zastavit se v jedné z těchto restaurací poblíž Shönbrunnu a nebo v roztomilé kavárně schované v jedné ze spletitých uliček historického jádra města. Jejich atmosféra vás jistě nadchne a čas jako by se pro vás zastavil. A samozřejmě nesmíme opomenout slavný Prater, park plný zábavy a veselí. A jelikož je to park stálý, jeho větší část je připodobněná typickým uličkám Vídně.

Ovšem Vídeň nabízí mnohem více. Naneštěstí je toho tolik, že jediný list papíru na to nikdy stačit nebude. A ať už je to Rathaus, parlamentní budova, státní opera, některé z muzeí a nebo jen obyčejné vídeňské metro či tramvaj, to vše tvoří Vídeň takovou, jaká je. Krásnou.

Ano, Vídeň je rozhodně královské město s velkým K a to nejen pro jeho velmi pestrou a bohatou historii, ale především pro jeho osobité kouzlo, které si najde cestu ke každému z nás.

Pohádkový víkend aneb romantika jižních Čech

Často se stává, že vybíráme cizí kraje na strávení dovolené. Ale proč? Nemá snad Česko co nabídnout nám, Čechům? Já myslím, že má a chtěl bych vám tímto článkem přiblížit jeden z klenotů České republiky – Český Krumlov.

Český Krumlov leží v jižních Čechách, přibližně 30 km od Českých Budějovic. Samotné město se rozprostírá na ploše 22 km2 a má 15 tisíc obyvatel. Nad celým městem se tyčí zámek, který byl přestavěn z hradního komplexu. Tento areál je druhý největší v České republice a to po areálu Pražského hradu. V příkopu u zámku jsou medvědi – dokonce je zde matka známých méďů z večerníčku. Nejsou sice akční nebo hyperaktivní, a často ani nejsou vidět, ale jako malý jsem chodil do města jen kvůli nim. Součástí zámeckého areálu je i zámecká zahrada, která zabírá plochu deseti hektarů. Mimo jiné se zde nachází i otočné divadlo. Pod zámkem se klikatí Vltava, na jejichž březích stojí spousta restaurací a kaváren a také místní pivovar. Během povodní v roce 2002 mohli pivaři brečet – a jistě i brečeli, protože Vltava jim odnesla sudy s pivem z pivovarského areálu. Ve městě se také nacházejí dva původně gotické kostely – kostel sv. Víta a kostel sv. Jošta – ten byl ovšem několikrát přestavován a na začátku 20. století dokonce sloužil jako obytný dům a dnes slouží jako muzeum loutek. Na náměstí Svornosti můžeme navštívit Muzeum tortury, abychom lépe poznali způsoby mučení ve středověku. Kdo na to přeci jen nemá žaludek, určitě neodolá místním restauracím a hospůdkám. Mně osobně tedy vždy tečou sliny, když vidím turisty, kteří se cpou grilovanými žebírky nebo jinými českými pochoutkami.

Možná vám ale pořád hlavou běhá myšlenka, proč se sem vydat? Vždyť do hospody si můžu zajít v Hradci, českou kuchyni ochutnám doma, tak proč jet sem?

Máte-li rádi historii, zámecký areál se vám jistě bude líbit. Muzeum tortury určitě také, přestože představy, že máte některý způsob mučení podstoupit, nejsou nejhezčí. Pro ty, co stejně jako já rádi fotí, mám dobrou zprávu. Naleznete zde spoustu míst, odkud pořídíte spoustu krásných fotek – například průhled z ulice Masná na zámeckou věž. Noční fotografie mají také své kouzlo, stejně jako celé město, které je v noci jednoduše pohádkové – pro inspiraci přidávám pár vlastních fotografií. A klidně se s vámi vsadím, že po návštěvě budete mít fotek habaděj, stejně jako já. Předem podotýkám, že na prohlídku města vám bude stačit jeden víkend. Jistě se sem ale budete rádi vracet, stejně jako já.

https://blog.psjg.cz/fotos/68.jpg

https://blog.psjg.cz/fotos/69.jpg

https://blog.psjg.cz/fotos/70.jpg

https://blog.psjg.cz/fotos/71.jpg

https://blog.psjg.cz/fotos/72.jpg

Jak vyzrát na „Zmrzlíky“ aneb „Paris mon amour“… 2.část

Jak jsem se zmínila v předchozím díle, Svatý Petřík fungoval i další den. Od rána bylo pěkně a my jsme jeli do Fontainebleau. Cesta trvala asi hodinku – čas nezbytný k tomu, abychom se dozvěděli, jak původně lovecký královský zámeček měnil v čase svůj vzhled, jak na něho dohlížely královské milenky i manželky, jaké zde proběhly události a jak to udělat, abychom si ho v klidu prohlédli. Macatí kapři v zahradním rybníku, sporadicky osázené záhony ve francouzské zahradě, ale i krásně zabarvené listí v zahradě Dianině. Ospalé městečko a živý, barevný a voňavý trh za kostelem a pochopitelně teplíčko. To všechno patří k Fontainebleau. Překrásné místo!

Náš program byl ale bohatý, museli jsme do Versailles. Opět asi hodinu trvající přesun nám byl vyplněn vyprávěním o stavbě zámku, který nemá v Evropě konkurenci, ale i o životě v něm, o pracovitém Ludvíku XIV., o jeho zálibách a milenkách, o jeho potomcích a jejich osudech. A najednou jsme byli tam – na nádvoří mraveniště turistů, v zámku mírná mela, v zahradách jezdí golfové vozíky, vláček s důchodci… Abychom se z přemíry historie nezbláznili, zajeli jsme si i do hypermoderní čtvrti La Défense. Ty mrakodrapy jsou fakt krásné -hlavně, když se do nich opírá večerní sluníčko. Úředníci jako kobylky valící se ven ze stovek úřadů, obchoďáky praskající ve švech, desítky kaváren plných lidí až po strop – prostě všude typická odpolední tlačenice.

I sobota byla od rána přívětivá, sluníčko hřálo a my projížděli po prázdné dálnici zpátky do Paříže. Z Italského náměstí po „Gobelínce“ ke staré vojenské nemocnici Val de Grace a dál na Montparnasse. Minuli jsme slavné kavárny, i ten jediný mrakodrap, a sjeli dolů k Invalidovně. Seinu jsme přejeli po načančaném mostě Alexandra III., pak konečně také zaparkovali v podzemí Louvru. Obrovský prostor pod hlavním nádvořím bývalého královského paláce, prosvětlený pyramidami, byl přímo úchvatný a geniální – ty davy se sem krásně vejdou. Za chvíli už jsme byli mezi exponáty. Zvolili jsme jenom takový seznamovací okruh, postupně jsme se dostávali k proslulé Moně Líze, ale pořád stačili vnímat i tu další krásu kolem. Pod naším koníkem jsme se všichni sešli potřetí a naposledy. Pak jsme jeli metrem k Moulin Rouge a stoupali na opravdivý kopec Montmartre. V bazilice Sacré Coeur jsme si poslechli zpívající jeptišky, koukli na malíře a zaslechli také piano z hospody „U Vývrtky“. Začal první liják. Běželi jsme pod deštníky do vchodu metra. Zde platí jedno důležité heslo – nejdříve razance a pak omluva! Jinak se do metra nedistanete! Uvnitř pak na mne pak na chvíli dolehnul intenzivní pocit, že jsem někde úplně jinde – znáte to „déja vu“. Tak trochu jsem si tam připadala jako na černém kontinentě…

Pod Vítězným obloukem byla vojenská paráda. Veteráni – pamětníci tam byli dekorováni za zvuků kapely v bílých uniformách. Po Champs Elysées proudily davy lidí a my s nimi. Na Champs Elysées také začalo trochu pršet, ale nám to nevadilo. Procházeli jsme kolem luxusních butiků vyhlášených módních značek, jako např. Versace, Luis Vuitton nebo třeba Salvatore Ferragamo a Chanel. Teprve zde se vyloupla ta pravá francouzská smetánka, která čekala na začátek divadelního představení. Dámy v noblesních róbách a pánové ve fraku… Skvělé!

V přístavu Alma jsme nastoupili na loď a tady teprve končí čárymáryfuk Svatého Petra – začalo pořádně pršet. Nám to ale nevadlo. Byli jsme schovaní pod stříškou lodi a sledovali tu krásu se zatajeným dechem. Jak se postupně stmívalo, Eiffelovka se rozsvěcovala a mne se zdálo, jako by svým světlem v dálce někoho hledala. V deset večer pak Eiffelovka začala bělostně blikat, jako byste byli na Time Square. Byla to nádhera a my běželi do autobusu, protože se nám zase pěkně rozpršelo. Nastoupili jsme dovnitř a hledali svá místa. Projeli jsme naposledy Paříží a mávali známým místům až na hranice města. Paříž jsme si fakt užili. A až pojedeme příště – a že pojedeme, protože jsme se řádně a hlasitě rozloučili se seržantem – budeme už vědět, jak to udělat, abychom k tomu měli to nejkrásnější počasí. Musím jen dodat, že rozsvícená Eiffelovka byla úchvatná i v dešti!

Doufám, že jsem vás dostatečně „vyburcovala“ k úvaze o tom, zda stojí za to navštívit toto nádherné město. Paris mon amour!