Jarní prázdniny na Kapverdských ostrovech

Když se řeknou jarní prázdniny, vybavíme si krásné zasněžené hory, nekonečné sjezdovky, dechberoucí panorama a možná i popíjení ve ski barech. Letos jsem se ovšem rozhodla pro změnu a odletěla tisíce kilometrů daleko, do vzdálené Afriky. Abych byla přesná, tedy na Kapverdské ostrovy. Samozřejmě jsem nemohla být na všech ostrovech najednou, pobývala jsem týden na nádherném ostrově Boa Vista.

Po denním válení na pláži a pozorování bleděmodré oblohy a vysokých tropických stromů, které tancovaly do rytmu větrného proudu, jenž jemně zpříjemňoval obrovská horka, jsem usoudila, že to není ono. Teď si asi říkáte, že jsem blázen, koneckonců, co je víc než se v únoru opalovat a vůbec nic nedělat, ale řekněme, že do mě vstoupil prahnoucí duch po poznání ostrova z úplně jiného úhlu pohledu.

A právě proto jsem se vydala mimo turistickou vyhlídku do pravého světa Boa Visty.

Boa Vista je jedním z ostrovů celku Kapverdských ostrovů, ležících v Africe. Hlavním městem je Sal Rei, které je nejznámějším turistickým centrem. Vedou zde pouze čtyři silnice, vše ostatní jsou cesty, které si řidiči vytváří spontánně při jízdě, protože písek každou cestu smaže. Bylo dechberoucí vidět tolik mostů, pod kterými byly vyschlé řeky a spadlé palmy z důvodu velkých větrů. Boa má velkou sílu z pohledu života prostých občanů.

Procházela jsem se městečkem, kde domy stály bez střech, nedostavěné, zchátralé, a i přes to zde běhaly děti šťastné ze svého života. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že mají úplně jiné lidské hodnoty než my. Protože začínali z ničeho. A i přes to se usmívali od ucha k uchu.

Ptala jsem místních obyvatel, jak zde vypadají jejich životy. Ostrov má nedostatek vody, proto vodu berou z moře. Mají jednu jedinou odsolovací nádrž na celý ostrov, elektřinu si vyrábí v naftových agregátech. Nemají hromadnou dopravu, po ostrově pouze jezdí autobus, který rozváží turisty, a poté autobus, který rozváží zaměstnance hotelů do práce a z práce. Místní letiště nemá žádné navigační přístroje, pro piloty je umění vůbec přistát. Neznají žádná nákupní centra, žádné velké obchody s potravinami, které si buď pěstují, anebo kupují v malých prostých obchůdcích. Avšak vládne mezi nimi spolupráce s Číňany, proto zde ve větších městech mají Číňani markety se svými sortimenty, především oblečením, a právě oni jim nechali vybudovat jednu větrnou elektrárnu jako pozornost. Kriminalita je zde na bodu nula, protože se všichni znají. Boa Vista je ostrovem, který se stále vyvíjí a vládne zde ekonomická svoboda.

Děti chodí do místní školky, od narození se přirozeně učí mluvit kreolsky. Poté mají povinnou školní docházku, kde chodí do školy, učí se úřední jazyk portugalštinu. První tři roky píšou, počítají a čtou, dalších šest let mají rozšířenou výuku, která je velmi podobná té naší. Když vystudují a nechtějí jít pracovat do hotelu nebo do zemědělství, jdou na univerzitu, která je v Sal Rei nebo v Rabilu. Populárním sportem je fotbal, hrají ho děti i dospělí a všichni chlapci touží být slavnými fotbalisty.

Kapverdské ostrovy byly portugalskou kolonií, avšak roku 1975 se staly samostatnou republikou.

Co se týče tradic, národní hrou je uryl, což je hra obsahující dřevěnou desku s důlky na kamínky. Ty znázorňují kozy, které si hráči navzájem překupují. Národním jídlem je Cachupa, což je vařená zelenina servírovaná s rybou popřípadě hovězím, kuřecím nebo kozím masem.

Pokud se bavíme o fauně a flóře, je velmi rozšířená a zajímavá. Podle statistik spadá sedm psů na jednoho Kapverďana. Když jsem se pohybovala ve městě, opravu psi pobývali na každém rohu. Avšak většina z nich byla zablešená a v srsti měla zakousnutá klíšťata. Pokud psi onemocní, obyvatelé je léčí sami, jelikož nemají žádné veterináře, nic takového u nich neexistuje.

Velmi zajímavé je, že nejvíce v lásce mají kozy. Neznamená to, že by kozy pro ně byly posvátné, ale chovají se k nim nejlépe, jak mohou. Jsou pro ně důležité, jelikož jim dávají mléko, posléze maso, které však konzumují jen výjimečně při nedělním obědu. Navštívila jsem místnost, kterou oni nazývají muzeem, kde chlapec Troy, místní muzejní průvodce, ukazoval lebky kozích hlav se slovy, při kterých poukazoval na to, jak užitečné pro ně kozy jsou.

Flóra je zajímavá tím, že se zde hodně využívá kukuřice. Semena kukuřice ručně nadrtí a poté z nich dělají nejrůznější moučníky nebo dětské kaše. A dětem místo sladkostí dělají populární popcorn na všechny způsoby, připravený v hrnci na ohni. Také mají zavedené EkoFarmy, kde pěstují nejrůznější ovoce, jako jsou třeba sladké brambory, banány, mango, rajčata, papája, a chovají kozy. Papája je pro ně důležitá, protože nepotřebuje tolik vody, na rozdíl od banánovníku, navíc zajišťuje přísun energie a dostatečné množství vitamínů na celý den.

Zamířila jsem přes poušť k pobřeží. Musím zmínit, že jsem nic krásnějšího neviděla. Přišla jsem blíže k nádherné pláži a ztuhla jsem. Z krásného místa se v tu chvíli stalo něco nepochopitelného. Nevalná hromada odpadků byla nahromaděna při pobřeží. Určitě jsme všichni četli ty kauzy o “Plastic Ocean”, nesmyslné hashtagy #třiďteplasty a podobné věci. Můj názor byl, že z projektu se stal trend. Většina lidí rádoby třídila plasty, ale pak, když jsem je potkala, byli schopni házet všechno všude a zároveň nic nikam. Já jsem zůstala neutrální, možná jsem se i přikláněla k většinovému názoru, že jeden člověk nedokáže ovlivnit životní prostředí tak velké planety. Ale musím přiznat, že tohle mi změnilo pohled na všechno. A myslím si, že to každý musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, jak velký problém to je. Avšak nebudu vás tady poučovat a organizovat vám život. Nemám takový vliv na lidstvo, lépe řečeno žádný. Když to vezmu z mého pohledu – pohled na krásný mys, který klesá téměř do žádné naděje, mě přiměl přemýšlet a zpytovat svědomí nad svými resty s odpadky. Myslím si, že je pravý čas s tím něco udělat. Umírají kvůli tomu nejen krásné výhledy a zvířata, ale i naděje. Ta je však známá tím, že umírá jako poslední, tak uvidíme. Chci sdělit jediné. Prosím, zamysleme se.

Ostrov Boa Vista mi věnoval mnoho informací a myšlenek. Určitě je to přesně to místo, kam se ráda budu vracet, a doporučuji se sem podívat. Ať už za Atlantickým oceánem, výborným jídlem, kulturou, nebo nadějí.

Tereza Šimurdová (3.A)

Reportáž z fotbalového turnaje v Číně

Na začátku srpna jsem byla nominována do fotbalového reprezentačního výběru dívek do 16 let. Měly jsme se zúčastnit mezinárodního turnaje v Číně ve městě Wej-fang. Tohoto turnaje se zúčastnily včetně nás 4 týmy – dívky z Číny, Japonska a USA. Ačkoli v mužském fotbale tyto země nijak nevynikají, v ženském fotbale naopak patří mezi elitu. Tyto tři týmy plus Německo, které se turnaje nezúčastnilo, jsou v ženském fotbale jednoduše ty nejlepší.

Do Číny jsme tedy 18. srpna odletěly jako naprostí outsideři. Nikdo z nás, ani hráčky, ani trenéři, neočekával výhry, spíše naopak, což se i potvrdilo.

První zápas s výběrem Číny jsme hrály 3 dny po příletu. Správně se člověk s každou hodinou posunu vyrovnává 1 den. Bohužel časový posun mezi ČR a čínským městem Wej-fang, kde jsme se my nacházely, je 6 hodin, a tak jsme byly ještě unavené a celkově zesláblé, když jsme nastoupily do zápasu. Bylo půl osmé večer místního času a my jsme v reprezentačních dresech nastupovaly na olympijský stadion s kapacitou 45 000 diváků (tolik lidí samozřejmě nepřišlo… to nikdo ani neočekával, ale i něco málo přes 3 000 diváků dokáže na stadionu udělat pěkný rámus), ze všech stran nás zabíraly kamery, jelikož zápasy z hlavního programu, tedy zápasy domácí Číny, bylo vždy možno sledovat živě, a za ruce nás drželi malincí Číňánci. Zazpívaly jsme falešně hymnu, podaly jsme si se soupeřkami ruce, zapózovaly jsme na oficiální fotografii a šly jsme si zakřičet pokřik.

Musím říci, že začátek se nám vydařil. Asi až do 30. minuty jsme s Číňankami držely krok a bezbrankové skóre. Pak holkám ale pomalu začaly docházet síly. Rázem se soupeřky dostávaly do vyložených brankových příležitostí. Do poločasu jsme dostaly 3 góly.

A začátek druhého poločasu nebyl o nic lepší. Číňanky rychle ještě další 3 góly přidaly. Já jsem si mohla obranu organizovat, jak jsem chtěla, ale nebylo to nic platné, protože moje pokyny mé spoluhráčky sice poslouchaly, ale byly na tom fyzicky už tak špatně, že je plnit nemohly. Únava z časového posunu, radikální změna klimatu oproti Česku a hlavně fakt, že v naší juniorské lize starších žákyň se hraje pouze 70 minut, zatímco tady jsme měly hrát 90, se projevila. Krátce před sedmdesátou minutou začaly holky chytat silné křeče. Nejprve stoperku Lucku (moji spolubydlící), která byla s neustupujícími křečemi večer dokonce odvezena i do nemocnice na kapačky, pak obránkyně a záložnice. Trenéři vystřídaly nejvyšší možný počet hráček. Asi v 75. minutě musela vystřídat i kapitánka, klíčová hráčka a druhá stoperka. Došlo ke změnám v rozestavení, já jsem si místo Lucky nasadila kapitánskou pásku a hrály jsme v deseti (včetně brankářky). Další góly už jsme sice neobdržely, ale naše hra spočívala víceméně v tom, že já, stoperky a obránkyně jsme si vyměňovaly balóny na vlastní polovině. V posledních pěti minutách odešly ze hřiště ještě další dvě naše hráčky. Jedna kvůli křečím (jako už většina střídajících) a Andy s naraženou pánví (s čímž jí také jako druhou pacientku spolu s Luckou, kterou jsem již zmiňovala, odvezli do nemocnice).

Abych tedy zhodnotila náš první zápas… je to složité. Vím, že se holky snažily, že podmínky byly náročné a že se mi to z postu brankaře asi lehce říká, ale nezvládly jsme to. Neříkám, že jsme to neočekávaly, ale když mezi očekávání a realitou je vždycky rozdíl.

Druhý zápas proti Japonsku se nám vyvedl lépe. Hlavně proto, že se nám podařilo vstřelit náš první (a jediný) gól na turnaji. Od 15. do 41. minuty jsme vedly 1:0. O poločase jsme tedy do šaten odcházely s celkem uspokojivou remízou. Deset minut po změně stran jsme ale během dvou minut dvakrát inkasovaly. Japonky pak navýšily skóre ještě v 81. a 84. minutě. Oba góly padly bleskově po sobě. Fyzicky na tom holky byly oproti prvnímu zápasu lépe, což bylo fajn, ale výsledek byl zase nepříznivý.

Třetí zápas proti USA jsme měly (my i realizační tým) problém s rozhodčími, které první polovinu zápas odpískaly v černých dresech, jež se velmi podobaly černým dresům našich soupeřek. Například naše střední záložnice Johy si paní rozhodčí hlídala, jako by to byla útočnice Ameriky. Po mnoha důrazných upozorněních, jak od nás od hráček, tak i od trenérů, se po poločase naštěstí rozhodčí ukázaly ve žlutém a alespoň tyto problémy ustaly. Zápas nakonec skončil 0:3. Američanky, které celý turnaj vyhrály, byly výrazně lepší, měly skvělou techniku a byly velmi rychlé. Jak do hodnocení napsali naši trenéři, pro všechny tři týmy, se kterými jsme se na turnaji setkaly, by byly vhodnějšími a důstojnějšími soupeřkami spíše dívky z kategorie U19.

Ačkoli jsme tedy na turnaji skončily na 4. místě, byl to neuvěřitelný zážitek. Cestovat do takové země, jako je Čína, je prostě dobrodružství. A o to větší, když celou dobu nosíte na prsou českého lvíčka.

Bára Beránková (3.F)

Příjemné australské Jitro aneb Proč bychom se netěšili v Sydney Opera House

Studentky PSJG Michaela Roubalová (5.F), Alžběta Medková (3.F), Anna Klimentová (1.G), Veronika Neckařová (1.G) a Kateřina Vukmirovičová (1.G) se s Královéhradeckým dětským sborem Jitro (umělecký vedoucí a sbormistr prof. PhDr. Jiří Skopal, CSc., klavírní doprovod Michal Chrobák) koncem června vypravily skoro na dva týdny na mezinárodní hudební festival (Australian International Music Festival) do australského Sydney, kde se představily přední pěvecké sbory z celého světa.

V Sydney Jitro postupně vystoupilo v Angel Place City Recital Hall, Sydney Opera House a Sydney Town Hall (soutěžní vystoupení). Následně bylo vybráno i pro závěrečný galakoncert v St. James Church a galavečer (jako jediný, tedy vítězný sbor!) s vyhlášením výsledků v Sydney Town Hall. Ač se to zdá téměr neuvěřitelné, opravdu si ze Sydney (při své první účasti) přivezl královéhradecký sbor zlato za vítězství na tomto prestižním festivalu!

Podrobnou reprotáž (samozřejmě nejen o zpívání) si lze přečíst na stránkách Jitra či časopisu Harmonie (který o australském turné Jitra informoval také již před odletem), níže je přiložen i článek z Mladé fronty, krátce o velkém úspěchu Jitra informoval také Hradecký deník, prohlédnout si lze další fotografie (zde uvedené jsou převzaty z obou výše uvedených zdrojů). Jako závdavek zde přejímáme dvě ukázky. Ta první zachycuje soutěžní vystoupení Jitra:

Sbory vystupující před námi byly na výborné úrovni. Teď jsme na řadě my. Už zní Ascendit Deus. Všechno běží, jak má. V Jiráskově Te laudamus taky všechno vyšlo. Třetí skladbou je Hoj, hura, hoj a sólisti jsou … perfektní. A na závěr Gorale. Publikum jen zírá na hru tónů, fyzické potyčky, přesnost intonace a bezchybnou rytmiku. Poslední výskot, dupnutí a je konec. A auditorium vstává a tleská a tleská a tleská, volá a doslava jásá. Dokonce i potom, co jsme odešli. Ti, kteří nás vidí na chodbě a v zákulisí, spontánně tleskají i dlouho po našem vystoupení a volají „brávo!“. Dokázali jsme to! Zúročili jsme vše, co jsme do přípravy vložili, zkušenosti i profesionální přístup před vystoupením. Ještě zůstaváme v hledišti do konce programu, abychom podpořili ostatní, a potom už spěcháme k hotelu, rychle se převléct do civilu a honem na večeři. Ne proto, že by restaurace už brzo zavíraly, prostě už máme hlad, vždyť je deset hodin.

Ještě jsme v euforii. Myslíme na ostatní, kteří s námi nemohli jet, na učitele, paní ředitelku, ostatní zpěváky, rodiče a další lidi kolem sboru. I díky Vám jsme dnes mohli předvést, co to znamená, když se řekne Jitro.

Ta druhá se týká vyhlášení výsledků:

Abychom to neprotahovali, protože všichni asi čekáte na výsledky soutěže a my musíme balit – MÁME ZLATO! Získali jsme nejvíce bodů ze všech soutěžících. Proto jsme také byli vybráni, abychom jako jediný sbor účinkovali v rámci Galavečeru. Po vyhlášení výsledků vypukla velká párty pro všechny zúčastněné, kde jsme oslavovali a poněkud se zdrželi.

Těžko říci, zda si dívky plně uvědomují, jak velkého úspěchu v Sydney dosáhly. Obvykle se mluví o životním úspěchu, protože takový se zpravidla už neopakuje. Ovšem pro Jitro a prof. J. Skopala takové zásady nejspíš neplatí…

Mgr. Jiří Aubris

Mezinárodní finále soutěže v interpretaci frankofonní písně 2018

Dne 11. 5. 2018 jsme vyrazili do Bánské Bystrice, na mezinárodní soutěž interpretace frankofonních písní.

Do Bánské Bystrice jsme jeli vlakem. Naše cesta začala na hlavním nádraží v Hradci Králové, dále jsme jeli přes Pardubice, kde jsme přestoupili na vlak, který jel až do Žiliny. Nakonec jsme se ze Žiliny dostali až do Bánské Bystrice. Tam jsme byli ubytováni v Gran hostelu přímo na náměstí. Hostel byl velice pěkný a příjemný. Zajímavé také bylo to, že tento hostel byl v té době otevřený pouze dva týdny.

První den jsme nakonec strávili ve městě, které jsme důkladně prošli. Druhý den začal snídaní. Asi v deset hodin ráno totiž začaly zkoušky v klubu Zahrada. Chvíli jsme zkoušeli, ale ne dlouho. Soutěž začala ve tři hodiny. Mezinárodní kolo bohužel začalo až v pět hodin, protože před ním probíhalo ještě národní kolo pro Slovensko. Mezinárodního kola se zúčastnily 4 státy – Slovensko, Česká republika, Maďarsko a Polsko. Soutěž proběhla ve třech kategoriích. Kategorie do 14 let, kde jsem soutěžil já, kategorie 15 až 17 a kategorie 18 a více, kde soutěžila paní profesorka Mgr. Martina Forejtková. Já jsem ve své kategorii obsadil čtvrté místo a paní profesorka ve své kategorii vyhrála. Nakonec celá soutěž skončila kolem osmé hodiny.

Třetí den jsme museli vstávat už v pět hodin ráno, abychom stihli vlak. A tím skončil náš výlet do Bánské Bystrice. Ze soutěže jsem měl velice dobrý pocit, ale rozhodně si myslím, že je vždy co zlepšovat a já se velice těším na další rok.

David Jandl (1.F)

Soutěžní písně jsou dostupné na internetu:
kategorie do 14 let (vystoupení Davida Jandla začíná v čase 10:12).
kategorie 15 – 17 let
kategorie 18 a více let (vítězná píseň Mgr. M. Forejtkové je samozřejmě hned na začátku)

O mimořádném úspěchu Davida Jandla už informovala v Aktualitách Mgr. Martina Forejtková. Podobného úspěchu dosáhlo PSJG i loni v Budapešti.

Exkurze do Národního divadla

Je čtvrteční dopoledne 22. dubna 2018, a to znamená, že jsme se my, studenti druhého ročníku Prvního soukromého jazykového gymnázia v Hradci Králové, vydali do Prahy na exkurzi do Národního divadla. Veselý doprovod nám dělají pedagogové Dana Vejběrová, Martina Poláčková a Jiří Aubris.

Netrpělivě přešlapujeme na hlavním vlakovém nádraží v Praze a vyhlížíme poslední opozdilce. Cílem naší výpravy je budova Národního divadla, kde máme od dvanácti hodin domluvenou prohlídku.

Po cestě navštěvujeme několik dalších zajímavých míst. První ze zastávek je nedaleký pomník svatého Václava, který se nachází na stejnojmenném náměstí. Stojíme na takzvaném místě „pod ocasem“. Když se otočíte směrem zády k honosnému pomníku, vidíte přímo na budovu Národního musea. Jindy byste mohli spatřit tyčící se nádhernou novorenesanční stavbu, ale nyní je budova v přestavbě, takže vidíte pouze obrovskou budovu zahalenou v bílých pláštích.

Pokračujeme přes Václavské náměstí. Přicházíme k místu, kde stávalo v dobách národního obrození divadlo Bouda. Kvůli davům lidí se nezdržujeme na dlouho a jdeme dále přes náměstí.

Třetím zajímavým místem je budova Stavovského divadla, která zde stojí již od roku 1783. Na rozdíl od divadla Boudy existuje a funguje až dodnes. Další památkou, kterou obdivujeme, je nedaleké Karolinum.

Pospícháme Železnou ulicí, abychom se dostali na Staroměstské náměstí. Všude voní lákající pochutiny. My ale nezpomalujeme a pokračujeme dále. Po chvíli cesty přicházíme ke vchodu Klementina. Zde se nachází původně barokní univerzitní knihovna (dnes Národní knihovna) a astronomická věž. Procházíme dvorem a pokračujeme dalšími pražskými uličkami.

Příští zastávka je před Karlovým mostem. Všichni si prohlížíme pomník Karla IV., který se nachází na Křižovnickém náměstí. Nyní se už přesouváme k Národnímu divadlu.

Vítají nás dva milí hovorní pánové. Jsme rozděleni do dvou skupinek. Prohlídka začíná. Jako první navštěvujeme šatny divadla. Na zemi je položený karmínově červený koberec a stěny jsou zdobeny obřími zrcadly. Dále nás pán v šedém saku vede do sklepních prostorů, kde je vidět základní kámen. Pan průvodce nám zde vypráví o založení divadla a jeho požáru.

Teď stoupáme po nekonečných schodech vzhůru, až se objevujeme přímo v nejvyšších řadách hlediště. Usedáme na červené sedačky a posloucháme vyprávění o vybavení tohoto sálu a celého divadla.

V posledních chvílích naší prohlídky pokračujeme do sálku, který má zdobený strop. Většina obrazů má tématiku českých pověstí. Postupujeme do příchodové haly a naše prohlídka končí.

Naším posledním úkolem je dostat se zpět na hlavní vlakové nádraží a stihnout vlak, který odjíždí za hodinu.

Karolína Ullrichová (2.A)

Reportáž z exkurze do Národního divadla zveřejňujeme právě dnes jako připomínku 150. výročí položení základního kamene naší divadelní „Zlaté kapličky“ .