Můj výměnný pobyt v Číně

Pro lepší porozumění tohoto příspěvku doporučuji přečíst si nejprve článek o mém tříměsíčním pobytu v Japonsku. Nejen proto, že japonský výměnný pobyt tomuto předcházel, ale také proto, že v mnoha částech tohoto článku bych se chtěl soustředit na rozdíly mezi Japonskem a Čínou.

Do čínského hlavního města Pekingu jsem přiletěl týden po tom, co jsem se do Čech vrátil z Japonska, tedy v srpnu roku 2018. Tentokrát se ale nejednalo o krátkodobý pobyt. V Číně jsem totiž strávil 10 měsíců. Podstata pobytu byla však v mnoha ohledech stejná. Bydlel jsem u hostitelské rodiny, chodil do místní školy a snažil se co nejrychleji pochytit jazyk, abych co nejdříve odboural jazykovou bariéru.

Po několika málo týdnech jsem si zvykl, že v Číně je to jiné než Japonsku. Spousta lidí se asi domnívá, že v Asii je to všude stejné, ale tak to opravdu není. V japonském městě Tsuruoka, které má zhruba 130 tis. obyvatel, jsem byl zvyklý na lidi, kteří berou ohled na všechny kolem sebe, nejsou zbytečně hluční a vždy s vámi jednají s respektem. Nezažijete tam strkanice v dopravních prostředcích, na ulicích byste marně hledali pohozené odpadky, a to i přes fakt, že v Japonsku veřejné odpadkové koše vůbec nejsou běžné. Za pochodu se nejí ani nepije, třídění odpadků je součástí japonského životního stylu.

Oproti tomu v Pekingu se spousta lidí chová velmi bezohledně. Je ale těžké říct, zda je to kvůli čínské povaze, nebo kvůli prostředí, ve kterém žijí. Přeci jen to, co my nazýváme velkoměstem (Praha), je v Číně považováno za menší, vcelku nevýznamnou vesnici. Peking je rozlohou 160x větší než Hradec Králové a má i s předměstskými částmi okolo 25 miliónů obyvatel. Člověk tu musí být víc průbojný, předbíhání je tu běžné, protože spořádaným vystáváním ve frontě byste čekali na metro klidně i dvě hodiny. Konzumace jídla na ulicích a následné odhození obalu tu není nic nevšedního. Je zde běžné si ve stánku do sáčku nebo do krabičky koupit nudlovou směs a sníst si ji přímo na ulici v dřepu, což je pro Číňany velice populární poloha.

Z široké nabídky témat, o kterých by se dalo dlouze povídat, se nejprve zaměřím na již zmíněnou městskou dopravu. Co se týče Japonska, autobusy i vlaky jezdí na minutu přesně, což může být pro chronické opozdilce nevýhoda, protože se zpožděním hromadných dopravních prostředků se tam za běžných okolností nesetkáte a sám jsem se nesčetněkrát přesvědčil o proslulé japonské přesnosti. V Pekingu, je otázka městské autobusové dopravy ze zcela jiného soudku. Na zastávkách nejsou rozepsané intervaly odjezdů, na tabulích se pouze dozvíte, v jakém časovém úseku dne autobusy jezdí a pak už záleží jen na tom, jestli máte štěstí. Já jsem někdy na ranní autobus čekal sotva minutu, někdy zase v úplně stejném čase téměř půl hodiny. Většina měst v Číně má ovšem tu výhodu, že na ulicích přes den vidíte stovky nebo spíše tisíce kol, která jsou kdykoliv k zapůjčení. Cena za 30 minut je v přepočtu 3 Kč, což je často výhodnější než jízda autobusem. A výhodou je zejména to, že poté, co člověk dojede nejblíže ke svému cíli, neřeší ani otázku složitého parkování (Číňan se však nezabývá ani tím, zda zaparkované kolo zkomplikuje, či dokonce znemožní pohyb chodcům). Obzvláště v ranních hodinách jsou pro davy Číňanů mířících do metra zaparkovaná kola doslova překážkovou dráhou. Avšak myslím, že opomeneme-li nedisciplinovanost lidí, sdílená kola jsou dobrým nápadem, jak řešit otázku špatného ovzduší v čínských velkoměstech. Smogu je tam totiž oproti Japonsku, které se pyšní čistotou, opravdu velké množství.  Obzvlášť do Pekingu, který leží na severovýchodě Číny, se z velkých továren situovaných o několik kilometrů jižněji, neustále valí mračna ne zrovna příjemných výparů. Z těchto důvodů je Peking, hlavně přes zimu, považován za jedno z měst s nejhorší kvalitou ovzduší.

A když už jsem u této problematiky, rád bych vysvětlil, proč se v Asii nosí roušky neboli chirurgické masky. V jednotlivých asijských zemích, kde jejich používání není nic neobvyklého, to totiž může mít různé důvody. Já mám zkušenost s nošením roušky jak v Japonsku, tak v Číně. Co se týká Číny, je to právě kvůli menší či větší míře smogu. Existuje totiž spousta druhů masek, které se mohou lišit například účinností filtrů. Troufl bych si říct, že v zimním období si v Pekingu nasadí masku více než polovina obyvatel. Obzvlášť samozřejmé je jejich nošení u malých dětí. V Japonsku ovšem, jak už jsem zmínil, není zdaleka tak velké množství smogu, ale přesto i tam lidé masky nosí. Důvod je pro Japonce zcela jiný. Ti totiž nosí roušku, kdykoli jsou nemocní, což může znamenat cokoli od horečky po obyčejný kašel nebo slabou rýmu. Nosí ji z důvodu, aby například ve škole nebo v pracovním prostředí nenakazili nikoho dalšího. Je to tedy čistě ze slušnosti a ve své podstatě v Japonsku nepotkáte jediného nachlazeného člověka bez roušky. Poslední typ lidí, který by se mohl rozhodnout si občas roušku nasadit, jsou dámy, které si chtějí vyjít na krátkou procházku, vyvenčit psa, či narychlo zaskočit na nákup a nechtějí se na tak krátkou dobu malovat a zdržovat líčením. I to může být důvod, proč si nasadit masku. V dnešní době je to v Asii naprosto každodenní záležitost, běžná součást vizáže, a dokonce se to stalo součástí asijské módy.

Lidé se mě často ptají, jak přesně takový život zahraničního studenta v Číně vlastně vypadá, jak funguje škola, jak rychle si člověk zvykne, jak se domluví v hostitelské rodině, kdy má pocit, že už lidem rozumí apod. Na tyto otázky bohužel nemohu dát jednoznačnou a obecně platnou odpověď. Každá agentura zprostředkovávající studijní pobyty má jiný systém. Mohu se podělit jen o mé vlastní zkušenosti.

Když jsem přiletěl do Číny, měli jsme několikadenní soustředění, po kterém nastala distribuce studentů do jednotlivých měst v Číně. Byl jsem rád,  že mou cílovou destinací byl Peking. Jednak jsem mohl pokračovat v mandarínské čínštině a zadruhé tak velké město vybízelo k prozkoumání. Z agentury, u které jsem byl registrován, bylo do Pekingu umístěno ještě dalších 5 studentů z Evropy. Já jsem byl ale jediný, a dokonce první Čech, kterého daná agentura vyslala právě do Číny.

Chodil jsem na běžnou střední školu, ale prvních 5 měsíců jsem se učil v tzv. mezinárodním oddělení. Moje třída měla pouze 6 studentů, druhá o něco početnější třída byla určená studentům z jiných koutů Asie – největší množství studentů bylo z Jižní Koreje, Japonska a Thajska. Všichni zahraniční studenti měli po určitou dobu nastavený režim výuky orientovaný na čínský jazyk, což znamená každý den zhruba 6 hodin čistého času výuky čínštiny. A tak jako v Čechách i tam jsme psali průběžné znalostní testy a čtvrtletní zkoušky. Předměty jsem tam měl rozdělené na čínské čtení, čínské psaní, čínskou mluvu a matematiku v čínštině. Většina studentů měla ještě hodiny angličtiny, a to v případě, že nedosahovali potřebné úrovně znalosti jazyka. Mě se to ale netýkalo a čas, který bych trávil angličtinou, jsem mohl využít k dalšímu zdokonalování čínštiny. Každý den jsme dostávali domácí úkoly a přípravná cvičení. Vše bylo nasměrováno k tomu, abychom po 5 měsících mohli nastoupit do třídy mezi čínské studenty. Na konci pětiměsíčního období studia v mezinárodním třídě jsem byl schopen přečíst zhruba tisíc znaků, v hostitelské rodině jsem dokázal konverzovat už jen v čínštině a angličtina se pro mě stala jen menší berličkou v krajních případech. Na základě dosažených výsledků jsem byl přeřazen z mezinárodní budovy školy do čínského oddělení, a to do prestižní třídy, která se orientovala na možnost budoucího studia v zahraničí. Studenti tam dosahovali vynikajících studijních výsledků a byli ke studiu velmi motivovaní.

Pokud bych měl porovnat čínskou a japonskou školní výuku, řekl bych, že jejich metody jsou ve své podstatě stejné. V běžných hodinách se výuka zaměřuje spíše na kumulaci informací než na kreativní myšlení. Oproti české výuce však tyto dvě asijské země kladou na studenty větší tlak (ve formě obrovského množství domácích úkolů a průběžných testů), což některým studentům může pomoci dostat se nad svoje limity, ale některé to naopak může psychicky vyčerpat.

Co se mne týče, jelikož jsem byl v roli výměnného studenta, a i přesto, že jsem chodil na všechny běžné hodiny s čínskými spolužáky (např. na chemii, matematiku, fyziku, biologii apod.), mohl jsem se víceméně soustředit jen na jazykovou stránku daného předmětu a rozšiřovat si tak slovní zásobu o nová čínská slovíčka a znaky. Každý den prvních pět vyučovacích hodin jsem trávil s čínskou třídou a zbylé tři hodiny odpoledne jsem chodil na hodiny čínštiny s ostatními zahraničními studenty. Vyučování mi každý den začínalo v 7.30 a končilo v 16.05 (z domu jsem musel vyjít v 6.15 a vrátil jsem se vždy až kolem 17.30). Důvodem, proč škola končí tak pozdě, jsou až moc dlouhé přestávky. Ačkoli délka vyučovací hodiny je jen 40 minut, mezi jednotlivými hodinami je přestávka 10 – 15 minut, pauza na oběd trvá hodinu a půl, a to i přesto, že škola má svoji vlastní jídelnu. Ke konci dne studenti sami uklízí třídu (stejně, jako tomu je v Japonsku) a následně se vydávají na cestu domů. Po návratu byl nejvyšší čas na úkoly, společnou večeři s hostitelskou rodinou, následné opakování nově naučených čínských slov a znaků a spánek.

Jelikož jsem v Číně byl celý školní rok, chtěl bych se na závěr zmínit o tom, že Čína i Japonsko mají shodné to, že neslaví naše svátky, stejně tak jako my neslavíme jejich. V Japonsku je například místo tradičních Vánoc zvykem chodit do KFC na americké vánoční menu. A v Číně si dávají dárky maximálně mladé páry, protože vědí, že se to tak dělává v zahraničí. Tím, že jsem v roce 2018 trávil Vánoce i Nový rok v Číně, mohl jsem pozorovat takřka neexistujícího ducha čínských Vánoc. Na ulicích jsem sice často vídával vánoční výzdobu, ale to čistě kvůli komerčním účelům. Co se ohňostrojů týče, tak v Pekingu a dalších městech v okolí jsou kvůli smogu dokonce zakázané. Dalo by se říct, že tu místo oslav Vánoc nebo novoročního veselí dny plynou jako každé jiné. A tím ani nevznikl velký důvod pro můj stesk. Zatímco si moje rodina doma vychutnávala 24. 12. vánočku k snídani, já byl na cestě ze školy. A stejně tak na Silvestra – šel jsem spát jako v běžný všední den, a než jsem odjížděl do školy, popřál jsem jen přes sociální sítě všechno nejlepší mé rodině a přátelům v Čechách (časový posun v Pekingu je +7 h). Jsem si jistý, že spousta Čechů si tradiční Vánoce nebo Nový rok bez jednohubek, chlebíčků a ohňostrojů ani nedokáže představit. V Číně se upřednostňuje jiná slavnost, známá jako „Jarní festival“, v našich médiích připomínaná jako Čínský nový rok, jenž se slaví na přelomu ledna a února.  V tento čas teprve moje rodina připravila sváteční večeři, a jak bývá zvykem, dostal jsem i já od mých hostitelských rodičů dárek, tzv. „červenou obálku“, která ukrývá menší či větší obnos peněz, jež rodiče dávají svým dětem.

Mé vyprávění bych zakončil známých rčením, které pro Čínu jednoznačně platí:  Jiný kraj, jiný mrav.

Rafael Acuy, 4.A

Fotografie:

1. Vstupní brána mé čínské školy
2. Čínské oddělení mé čínské školy
3. Já a moji spolužáci z mezinárodního oddělení
4. Stadion Ptačí hnízdo ležící uprostřed Pekingského Olympijského parku
5. Výhled z mého okna (viditelný smog)
6. Sdílená kola
7. Smog nad Zakázaným městem

Můj výměnný pobyt v Japonsku

Ve třetím řočníku na PSJG jsem hodně přemýšlel nad tím, jaká je nejlepší cesta ke zdokonalení mé začátečnické japonštiny a mírně pokročilé čínštiny. Z toho vyplynul nápad příhlásit se do dvou agentur zajišťujících studijní pobyty v zahraničí. První z nich se specializovala na krátkodobé pobyty v Japonsku a druhá na roční pobyty v nejrůznějších zemích, nevyjímaje Čínu. Toto rozhodnutí jsem učinil pár měsíců před dovršením 18. narozenin, a to se ukázalo jako velký problém. Pokud totiž chcete jít cestou méně obvyklou a ke studiu si vybíráte státy Asie, je poměrně náročné najít agenturu, která takový pobyt plnoletému zájemci dokáže zprostředkovat (věkový limit je neúprosný, většina středních škol ve svých řadách nechce mít zahraniční plnoleté studenty).

Jen tak jsem se ale svého snu nevzdal! Asijské jazyky mě totiž lákaly už od dětství. Nebylo ovšem lehké v dosahu bydliště sehnat rodilého mluvčího, takže moje učení probíhalo nepravidelně. Na PSJG už jsem se výuce věnoval intenzivněji (pokračoval jsem v započaté čínštině a přibral si japonštinu), ale zdaleka ne v rozsahu, který bych si představoval. Proto jsem byl neskutečně rád, když se nakonec našla škola a hostitelská rodina, které zaujal můj průvodní dopis a já mohl vycestovat, ačkoliv ze začátku se šance zdála být velmi malá. O to větší šok byl, když jsem se dozvěděl, že každá z agentur pro mě zajistila hostitelskou rodinu. Najednou jsem byl postavený před skutečnost, že mohu studovat 3 měsíce na střední škole v Japonsku a 10 měsíců v Číně. I když jsem měl trochu obavy z představy, že tam budu žít bez nikoho, koho bych blíže znal, věděl jsem, že je to jen malá daň za to, kolik zkušeností mi celá tato cesta přinese.

Všechno to začalo v květnu 2018 na severozápadě ostrova Honšú, ve městě Tsuruoka. Když jsem přiletěl do tzv. Země vycházejícího slunce, zvládal jsem sice dvě ze tří japonských písem, hiragana a katakana, uměl jsem se představit, pozdravit, poděkovat a pár dalších frází, ale upřímně jsem si myslel, že jazyková bariéra mezi mnou a japonskými studenty mi bude stát v cestě nejen v bližším přátelství, ale i pochopení tamějšího života. Naštěstí jsem se zcela mýlil. Hned během prvních pár dní jsem si našel dobré kamarády, se kterými jsem trávil spoustu času po celou dobu pobytu. Díky nim jsem si mohl nejen zlepšit svoji japonštinu, ale hlavně užít každou vteřinu, co jsem v Japonsku strávil.

Zpočátku jsem bydlel v rodině Joa, učitele angličtiny z Haguro High school (školy, do které jsem chodil). Joe měl skromný rodinný domek, ve kterém se svou ženou Yoko vychovával dva malé kluky ve věku 4 a 6 let. Jejich domácnost jsem si rychle oblíbil. Sice jsem měl obavy z toho, jak mě dvě malé děti, jakožto cizího člověka, přijmou. Naštěstí mě ale už od začátku braly jako svého nového staršího bráchu, což mi se začleněním do jejich rodiny nesmírně pomohlo. Zbylé dva měsíce jsem strávil v rodině mého spolužáka Umiho, který chodil do paralelní třídy. Bydlet se stejně starým klukem se ukázalo jako velká výhoda. S Umim jsem trávil většinu svého volného času a užíval si s ním i společné rodinné aktivity. Zajímavé bylo, že stejně tak jako já jsem se zajímal o Japonsko a japonštinu, Umi se zajímal o Českou republiku a o češtinu. Sám byl totiž v minulosti na dvouměsíčním výměnném pobytu u hostitelské rodiny v Českých Budějovicích. I Umiho rodina mě mile přijala, zapojila mě do svého každodenního života, ukázala mi spoustu nádherných míst v okolí města Tsuruoka, a dokonce jsem se na den podíval i do Tokia vzdáleného téměř 500 km! Ve svém volném čase jsem většinou dokumentoval svoje zážitky pomocí videoblogů, navštěvoval různé obchody a herní centra s japonskou tématikou, ale i posvátná místa v japonské přírodě či ve městě.

Jedna z oblíbených aktivit japonských studentů je karaoke, o čemž svědčí i fakt, že mě tam kamarádi pozvali už v první den školy. Musím přiznat, že i já jsem tomuto trendu podlehl a na svá odpoledne, která jsem celá trávil s kamarády v karaoke, vzpomínám moc rád. Co se mi ale zalíbilo ještě víc, byly obrovské obchody s japonskými komiksy manga, do kterých jsem chodil jak s kamarády, tak sám. Sbíráním těchto komiksů jsem se věnoval už mnoho let v Čechách, a proto jsem byl tak nadšený, že si konečně mohu rozšířit sbírku o knihy v  originále. Další z věcí, kterou si v Japonsku nejde nezamilovat, je tamní kuchyně. Od sushi po japonské plněné knedlíčky, či plody moře a nudle připravené na sto způsobů. Pokud mé hostitelské rodiny udělaly v něčem skvělou práci, tak to bylo ukázání mi pestrosti japonského jídla. Dokonce mi jako hostovi Umiho rodiče nechali vyrobit hůlky s mým jménem.

I přes všechny, z mého pohledu fascinující, volnočasové aktivity byla stále hlavní náplní mého výměnného pobytu škola, do které jsem se každý den upřímně těšil (a to nejen kvůli dechberoucímu výhledu na rýžová pole). Myslím, že přívětivost učitelů a zájem studentů o studium se opravdu českému standardu nemůže rovnat. Jeden z největších rozdílů mezi českými a japonskými školami spočívá v úklidu tříd. V Čechách ho provádějí uklízečky, v Japonsku je však zvykem, že po vyučování studenti společnými silami pečlivě uklidí každou třídu ve škole. Dle mého názoru je to ten nejefektivnější způsob jak vychovat studenty k tomu, aby si vážili společného majetku.

Na konci mého tříměsíčního pobytu už jsem byl schopen vést japonskou konverzaci. Při učení japonského jazyka se mi každým dnem otevíraly nové brány k porozumění japonského životního stylu a filosofie. Potvrdilo se mi, že v jazyce je toho skrytého mnohem víc než jen překlad slov. Častokrát je jednoduché přeložit slovo z češtiny do japonštiny, ale jeho význam, dopad a používání v různých situacích se může radikálně lišit. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem rád, že jsem do Japonska jel – naučil jsem se, jak se slova používají, a to běžná učebnicová výuka nenahradí. Navíc jsem poznal Japonsko nejen jako pouhý turista, který navštěvuje známá místa, ale jako někdo, kdo mohl místní zvyky, hodnoty a kulturu poznat na vlastní kůži. Takovýto výměnný pobyt mohu studentům PSJG vřele doporučit, opravdu se jedná o cennou zkušenost na celý život.

Rafael Acuy, 4.A

Poznámky k fotografiím:

  1. Spolužačky z mojí japonské třídy, které mě přivítali po přistání na letišti
  2. Já a můj hostitelský bratr Umi
  3. Japonská brána Torii u vjezdu do školy
  4. Já s mým učitelem angličtiny a japonskými spolužáky
  5. Výhled z okna školy
  6. Rýžová pole u školy

Be Sea

Ne, nechceme nikoho nabádat, aby se proměnil v moře. Název našeho příspěvku odkazuje jinam. K projektu absolventky PSJG, dnes vysokoškolské studentky a grafičky, Anny Milerové. Jeho cílem je přispět ke snížení plastové stopy a množství odpadků v oceánech. Někdo jen mluví, jiný se omlouvá, že se nedá nic dělat – a někdo prostě přiloží ruku k dílu a dělá to, co může.

Aniččin projekt propojuje ochranu přírody a umění. Začala benefičním prodejem uměleckých děl, kdy výtěžek prodeje je určen na ochranu oceánů. Dnes už má Anička kolem sebe řadu spolupracovníků, se kterými založila spolek Be Sea Ochrana oceánů. Jejich aktivity se viditelně rozrůstají, stačí se podívat na příslušné (byť ještě nedokončené) internetové stránky, nebo si přečíst příspěvky v Hradeckém deníku či Mladé frontě; všiml si jich i rozhlas (dokonce dvakrát) a televize.

Dnes již spolek nenabízí pouze umělecká díla či ekotašky a kartáčky na zuby z bambusu, ale pomáhá také tam, kde je to nejvíce potřeba. V některých oblastech musejí začít tím, že místním lidem řeknou, že topit se v odpadcích není normální, resp. že se dá žít také jinak. A začít uklízet, ale také vzdělávat, především děti. Zamoření oceánů plastovými odpady je, jak je obecně u nás známo, vskutku alarmující.

Řekl bych, že největším Aniččiným zážitkem, o němž se zmiňuje, bylo setkání s velrybím žralokem, kterého si pohladila (naštěstí asi věděl o Aniččině lásce k moři a jeho obyvatelům – obyčejným smrtelníkům vřele nedoporučuji…), a největším překvapením (pro absolventku PSJG), že se děti na Lomboku neučí ve škole anglicky. Když se začtete, zaposloucháte a zadíváte do různých příspěvků, můžete posoudit, zda jsem hádal správně.

Snímky jsou převzaty ze stránek Českého rozhlasu.

Mgr. Jiří Aubris

Exkurze do Terezína

V úterý 16. dubna 2019 jsme v rámci výuky dějepisu navštívili památnou oblast Terezín. Z autobusu nejprve vystoupila skupina rozesmátých studentů, nicméně s pohledem na typický nápis „Arbeit Macht Frei“ se nálada účastníků značně změnila.

Nejprve jsme si prohlédli Malou pevnost. Ač byla původně využívána jako vojenské opevnění, my jsme se zde blíže seznámili především s jejím pozdějším využitím. Během první světové války sloužila jako věznice pro politické vězně, ve druhé světové válce pak jako věznice pražského gestapa. Nahlédli jsme do místností obývaných velícími důstojníky, poté do skupinových cel i samotek (kde byl mimo jiné vězněn i sarajevský atentátník Gavrilo Princip), do koupelny, prádelny, dokonce i do „na oko“ vytvořené holírny, která samozřejmě nikdy nebyla využívána. Na závěr prohlídky Malé pevnosti jsme se zastavili v kině určeném původně zaměstnancům, kde jsme zhlédli dobový propagandistický film nazvaný „Město věnované Židům“.

Dalším bodem naší exkurze bylo muzeum židovského ghetta umístěné v tehdejším domě mládeže. Muzeum bylo zajímavé především svou autenticitou. Všechny účastníky nepochybně nejvíce zaujaly obrázky a básně, kterými tehdejší děti ztělesnily atmosféru, jaká zde panovala v minulém století. Dále jsme též měli možnost pročíst si zde nejrůznější právní ustanovení týkající se židovské otázky či například prohlédnout si dobové předměty jako nášivky židovských hvězd či hygienické potřeby některých obětí.

Je nepochybně důležité, abychom tuto nepříliš vzdálenou etapu historie měli na paměti, proto děkuji paní profesorce Tlustošové a terezínským průvodcům, že nám poskytli možnost se o ní dozvědět více. Jak je patrné na přiložených fotografiích naší studentky Kateřiny Richtrové z 3.A, exkurze skutečně všechny velice oslovila.

Julie Hejnicová (3.A)

Zpěv se line Parníkem

Je dvacátého druhého března půl sedmé ráno a naše hudební skupina se odebírá z hradeckého hlavního nádraží směrem k vlaku do Pardubic. Hladce zvládne přestup a než se nadějeme, sedí ve vlaku směr Ostrava. Tříhodinová cesta rychle ubíhá a kupé se stává provizorní zkušebnou. Tóny francouzského šansonu se linou celým vlakem a k všeobecnému překvapení se žádný z cestujících nebouří. „Následuje stanice Ostrava hlavní nádraží,“ oznámí hlas a je čas „vylodit se“. Rychlá kontrola nástrojů, zavazadel i pasažérů a rázem stojíme před eskalátory.

Cestou k autobusovému nádraží si každý nervózně mumlá pod vousy text, aby mu náhodou nevypadlo nějaké to francouzské slovíčko, a když už mi hrají v hlavě všechny možné písně, až na tu mou, stojíme před Parníkem. Nenechte se mýlit, bylo by jistě zajímavé zpívat za zvuků mořského příboje, v tomto odvětví má však Česká republika značné nedostatky. Musíme se tedy spokojit s hudebním klubem Parník, kde se soutěž koná již po několikáté.

Registrace i organizační věci proběhnou bez komplikací, rázem je čas na zkoušky. Nebudu vám lhát, poslouchat úžasné hlasy a dokonalou francouzštinu ostatních soutěžících je vcelku demotivující, na trému bylo ovšem příliš málo času.

Ani jsem se nenadála a moderátor vyslovuje mé jméno společně s krkolomným názvem písně. Nemůžu mluvit za všechny, já si ovšem vystoupení nadmíru užila. Snad ještě větší zážitek byl poslouchat soutěžící z různých koutů republiky, jejich výběr písně a rozmanitost hlasů.

Když všichni odzpívali a porota vyhlásila výsledky, Parník osiřel a my se vydali zpět na nádraží. Půlhodinu před příjezdem vlaku jsme si zkrátili neoficiálním a nezáměrným koncertem na nádraží. Lidé se zvědavě otáčeli za zpěvem a tóny cajonu, kytary a akordeonu, někteří dokonce přišli blíže a vyžadovali další a další písně.

Už byl ale čas odjezdu a my, unavení a vyzpívaní, nasedli do vlaku směr domov.

Tam, kde byla dvacátého druhého března o půl sedmé ráno spatřena skupina hudebníků našeho gymnázia, se tentýž den kolem osmé hodiny večerní tatáž skupina rozutekla.

Markéta Mourková (2.F)


K tomuto příspěvku dodejme, že muzikanti z hudebního klubu PSJG na celostátní soutěži v interpretaci frankofonní písně ze čtyř kategorií dvě vyhráli (skupina a dospělí) a v třetí (sólisté do 15 let) obsadili 2. místo! Přesné výsledky naleznete v Aktualitách. A nezapomeňte se podívat na video s nahrávkou vítězné skupiny!