Jak jsem se zmínila v předchozím díle, Svatý Petřík fungoval i další den. Od rána bylo pěkně a my jsme jeli do Fontainebleau. Cesta trvala asi hodinku – čas nezbytný k tomu, abychom se dozvěděli, jak původně lovecký královský zámeček měnil v čase svůj vzhled, jak na něho dohlížely královské milenky i manželky, jaké zde proběhly události a jak to udělat, abychom si ho v klidu prohlédli. Macatí kapři v zahradním rybníku, sporadicky osázené záhony ve francouzské zahradě, ale i krásně zabarvené listí v zahradě Dianině. Ospalé městečko a živý, barevný a voňavý trh za kostelem a pochopitelně teplíčko. To všechno patří k Fontainebleau. Překrásné místo!
Náš program byl ale bohatý, museli jsme do Versailles. Opět asi hodinu trvající přesun nám byl vyplněn vyprávěním o stavbě zámku, který nemá v Evropě konkurenci, ale i o životě v něm, o pracovitém Ludvíku XIV., o jeho zálibách a milenkách, o jeho potomcích a jejich osudech. A najednou jsme byli tam – na nádvoří mraveniště turistů, v zámku mírná mela, v zahradách jezdí golfové vozíky, vláček s důchodci… Abychom se z přemíry historie nezbláznili, zajeli jsme si i do hypermoderní čtvrti La Défense. Ty mrakodrapy jsou fakt krásné -hlavně, když se do nich opírá večerní sluníčko. Úředníci jako kobylky valící se ven ze stovek úřadů, obchoďáky praskající ve švech, desítky kaváren plných lidí až po strop – prostě všude typická odpolední tlačenice.
I sobota byla od rána přívětivá, sluníčko hřálo a my projížděli po prázdné dálnici zpátky do Paříže. Z Italského náměstí po „Gobelínce“ ke staré vojenské nemocnici Val de Grace a dál na Montparnasse. Minuli jsme slavné kavárny, i ten jediný mrakodrap, a sjeli dolů k Invalidovně. Seinu jsme přejeli po načančaném mostě Alexandra III., pak konečně také zaparkovali v podzemí Louvru. Obrovský prostor pod hlavním nádvořím bývalého královského paláce, prosvětlený pyramidami, byl přímo úchvatný a geniální – ty davy se sem krásně vejdou. Za chvíli už jsme byli mezi exponáty. Zvolili jsme jenom takový seznamovací okruh, postupně jsme se dostávali k proslulé Moně Líze, ale pořád stačili vnímat i tu další krásu kolem. Pod naším koníkem jsme se všichni sešli potřetí a naposledy. Pak jsme jeli metrem k Moulin Rouge a stoupali na opravdivý kopec Montmartre. V bazilice Sacré Coeur jsme si poslechli zpívající jeptišky, koukli na malíře a zaslechli také piano z hospody „U Vývrtky“. Začal první liják. Běželi jsme pod deštníky do vchodu metra. Zde platí jedno důležité heslo – nejdříve razance a pak omluva! Jinak se do metra nedistanete! Uvnitř pak na mne pak na chvíli dolehnul intenzivní pocit, že jsem někde úplně jinde – znáte to „déja vu“. Tak trochu jsem si tam připadala jako na černém kontinentě…
Pod Vítězným obloukem byla vojenská paráda. Veteráni – pamětníci tam byli dekorováni za zvuků kapely v bílých uniformách. Po Champs Elysées proudily davy lidí a my s nimi. Na Champs Elysées také začalo trochu pršet, ale nám to nevadilo. Procházeli jsme kolem luxusních butiků vyhlášených módních značek, jako např. Versace, Luis Vuitton nebo třeba Salvatore Ferragamo a Chanel. Teprve zde se vyloupla ta pravá francouzská smetánka, která čekala na začátek divadelního představení. Dámy v noblesních róbách a pánové ve fraku… Skvělé!
V přístavu Alma jsme nastoupili na loď a tady teprve končí čárymáryfuk Svatého Petra – začalo pořádně pršet. Nám to ale nevadlo. Byli jsme schovaní pod stříškou lodi a sledovali tu krásu se zatajeným dechem. Jak se postupně stmívalo, Eiffelovka se rozsvěcovala a mne se zdálo, jako by svým světlem v dálce někoho hledala. V deset večer pak Eiffelovka začala bělostně blikat, jako byste byli na Time Square. Byla to nádhera a my běželi do autobusu, protože se nám zase pěkně rozpršelo. Nastoupili jsme dovnitř a hledali svá místa. Projeli jsme naposledy Paříží a mávali známým místům až na hranice města. Paříž jsme si fakt užili. A až pojedeme příště – a že pojedeme, protože jsme se řádně a hlasitě rozloučili se seržantem – budeme už vědět, jak to udělat, abychom k tomu měli to nejkrásnější počasí. Musím jen dodat, že rozsvícená Eiffelovka byla úchvatná i v dešti!
Doufám, že jsem vás dostatečně „vyburcovala“ k úvaze o tom, zda stojí za to navštívit toto nádherné město. Paris mon amour!